Od té doby, co vydal Gigi D'Agostino své debutové album "L'Amour Toujours", se taneční scéna hodně změnila. Většina interpretů taneční hudby se přizpůsobila tomu, co momentálně letí, tak mě zajímalo, jak se nechal ovlivnit Gigi D'Agostino, který se vždycky držel svého vlastního stylu. Nenechal. Nová deska "Silence e.p.- Underconstruction 1" je toho důkazem.
Konec devadesátých let, respektive celého dvacátého století, byl na taneční scéně velmi rozmanitý. Mimo jiné začal parkety diskoték obléhat
Gigi D'Agostino svými hity. Prvními želízky v ohni byly "Elisir" a "Another Way", skutečný zlom nastal s coververzí "The Riddle" od Nika Kershawa, která nejenže oprášila dávný hit, ale celou původní skladbu originálně pojala. Po vydání debutu a dosud asi nejúspěšnějšího alba "L'Amour Toujours" se stejnojmenným singlem a následující skladbou "La Passion" bylo Gigiho všude plno. Není divu, protože s podobným konceptem skladeb a líbivými italskými melodiemi v jednom ještě nikdo nepřišel. Krátce na to, přestože "L'Amour Toujours" bylo dvojalbum a bohatě by pro Gigiho fanoušky vystačilo na celý rok, přišlo na svět další dvojdílné EP "Tecno Fes", které vyšlo zvlášť. Nicméně první díl obsahoval jen remixy z L'Amour Toujours a druhý díl si jich taky pár neodpustil. Mezi tvorbou, která zapříčinila Gigiho vysokou popularitu, a současnou deskou uběhly přibližně dva roky, mezi kterými vyšel jen výběr "Il Grande Viaggio", kde
Gigi prezentuje italské hity v mixu spolu s vlastními skladbami.
EP "Silence" je konečně něco nového, a tak trochu i z jiného soudku. Koncept skladeb se zásadně změnil, na "L'Amour Toujours" (bylo rozděleno na dva disky, jeden s melodickými skladbami, druhý s ryze tanečními, nyní mám na mysli ty první) všechny skladby začínaly nejdříve samotnými beaty, pak se přidala úvodní melodie, nastoupila hlavní melodie, která se střídala se zpěvem a nakonec to celé nějak vyvrcholilo. Nicméně melodie byly natolik originální, že stejný recept nikomu nevadil. To je základní rozdíl mezi starší tvorbou a novou deskou. Na "Silence" jsou změny melodie více nepravidelné a nečekané, dopředu vůbec netušíte, co z toho nakonec vznikne. A právě tento způsob koncepce dobře skrývá coververze. Předělávky v taneční hudbě jsou v současnosti už docela kontroverzní. V devadesátých letech existovaly také, ale ne v takovém množství a tenkrát by si ještě nikdo nedovolil jen přezpívat původní skladby a původní nástroje vyměnit za tranceový syntezátor. Dnes na takové vypůjčené skladby narazíte, kamkoli se podíváte. Můj názor je veskrze záporný, ale Gigiho coververze vždycky tvořily určitou výjimku. I když
Nik Kershaw a
Ultravox patří v mé sbírce cédéček k těm nejčastěji točeným v přehrávači, s veškerou úctou k nim se mi verze jejich skladeb od Gigiho D'Agostina líbí. "The Riddle" se podstatně lišil od originální verze, přestože text i melodie zůstaly zachovány, což už se nedá říct o "Hymn" od
Ultravox, kterou najdete právě na EP "Silence". Až do poloviny by vás ani nenapadlo, že se jedná o notoricky známou skladbu. Když nastupuje ústřední melodie, přechod je pozvolný, nejdříve začne velmi jemně a nakonec spustí s veškerou energií. Jinak jde o skladbu instrumentální a původní melodie
Ultravox zní jen krátkou dobu.
Gigi si vlastně nevypůjčil kompletní skladbu, ale pouze její nejdůležitější téma. "Hymn" je jedna z nejvíce předělávaných skladeb osmdesátých let do tanečních remixů a nikomu se dosud ještě nepodařilo tak vystihnout, o čem vlastně je. Ne nadarmo se jmenuje "Hymn", je to hymna o vítěství a slávě a nejenom o tom, ale i o povzbuzení a nutí vás se nevzdávat. V jiných verzích mi přišla jako odříkávaní básničky ve škole.
Gigi pochopil její podstatu a tím se mu podařilo vytvořit originální skladbu i ze známé melodie.
Podobná chvála může být vyřčena i v případě "Taurus" (původně
Mike Oldfield a musím přiznat, že jsem ji neslyšela v originále), začátek a nástup ústřední melodie není tak protáhlý, ale uprostřed skladby nastoupí úplně odlišná mezihra, která zní jako ze středověkého filmu. Tímto obrací celou skladbu do úplně jiných sfér. Jediná škoda je, že "Hymn" i "Taurus" vyšly jako singly, ovšem "Vision 1" (což je to samé, co verze) a na desce jsou jako Vision 2. Singlové verze postrádají skoro všechno, co jsem tu popsala a ústřední melodie se v nich opakuje pořád dokola, to možná zapříčiní menší zájem o desku, která se od rádiových verzí velmi liší. Poslední coververzí, která mě nazaujala tolik, co ty předchozí, je "Hot Butter" od Popcorn (na "Silence pod názvem "Pop Corn"), dnes již klasická "elastická" osmdesátková skladba, kterou celou tvoří jedna syntezátorová melodie. I to z ní nicméně udělalo veký hit. Na "Silence" je v běžné tranceové podobě, s přidáním oblíbené harmoniky, kterou Gigi používá i v "Silence" (možná aby měla více italský nádech).
Za zmínku ovšem stojí i Gigiho originální tvorba, ze které nejvíce vyniká "Silence", "Complex" a "Sonata", čistě Gigiho výtvory. Na ostatních skladbách se podílel s jinými autory nebo je složil někdo jiný (to ovšem neznamená, že by na nich Gigi nic neudělal, pod "Hymn" je podepsaný celý Ultravox, přestože je ze skladby použita jen ústřední melodie). "Silence" je na desce ve dvou verzích, ta první celé EP otevírá. Je to asi nejzajímavěji konceptovaná skladba, která je typická právě nečekanými hudebními ozdobami a nepravidelnými zvraty, o kterých jsem psala výše. Tyto tři skladby jsou jediné zpívané.
Jedné věci Gigi zůstal věrný od předchozí tvorby, opět na desku zařadil melodické písničky, na které se dá tancovat stejně dobře jako je jen poslouchat, a mezi nimi čistý techtrance. Tímto oslovuje dvě skupiny posluchačů, jak zaryté technaře, kterých jsou plné parkety, tak popověji laděné posluchače. A zvláštnostmi, kterými oživuje taneční žánr, dokazuje, že techno (v tomhle případě spíše techtrance) nemusí být jen pro nepřemýšlející puberťáky, kteří se nedokáží bavit, aniž by měli něco v sobě.
Nakonec bych se zmínila ještě o bookletu, který je docela jednoduchý, ale zajímavě vytvořený. Jsou zde tři citáty o tichu, tedy silence, a také vzkaz samotného Gigiho:
"At times... when the music ends... I remain." Trochu odvážné tvrzení, ale svým způsobem pravdivé. Může vypovídat přesně o tom, co jsem zmínila v perexu.
Gigi nejde ve stopách komerce, kde jsou IN osmdesátky v tranceové podobě, ale drží se svého stylu, který ovšem stále inovuje. Víc takových desek do tanečního žánru a třeba se na něj bude za dvacet let vzpomínat jako dnes na zlatou rockovou éru sedmdesátých let.