Dagmar Andrtová-Voňková je bezesporu klenotem moderní české kultury; jak však potvrdil recenzovaný koncert ve Švandově divadle, klenotem pro většinové publikum hodně dobře utajeným. Andrtová byla na českých pódiích v devadesátých letech vzácností, o to intenzivněji se však věnovala "objevitelské" činnosti, díky níž dotáhla svou legendární kytarovou techniku někam k hranici dokonalosti a nepochopitelnosti.

Koncert ve Švandově divadle byl součástí tzv. "Velvet Tuesdays", v jejichž rámci zde vystupují skutečné osobnosti "nemasové" kultury. Andrtová měla pokřtít své bilanční dvojalbum "Milí moji", které právě v těchto dnech vydávají stále lepší brněnští Indies. Ačkoliv k samotnému křtu nakonec nedošlo (ani do konce večera se vydavatelům nepodařilo dopravit zbrusu novou desku na místo určení), na vyznění a strhující atmosféře vystoupení to nic neubralo. Spíše naopak.

Andrtová patří k hudebním inovátorům světového dosahu a v kruzích zasvěcenců náleží k těm muzikantům, kteří otevírají uměleckému vyjádření nové obzory. Před patnácti lety po jejím slavném vystoupení v dánském Roskilde psaly noviny v tom smyslu, že i největší světoví kytaristé "by se od této ženy mohli hodně učit". I ve Švandově divadle tedy zněly tóny jakoby z jiné galaxie. Ať už Andrtová hrála písně staré či nové, lidové či vlastní, kytara v jejím objetí vydávala zvuky, jež se těžko dají k něčemu přirovnat. Její "tepací" styl či hra za použití dvou smyčců (##!!!###) jsou skutečným zážitkem pro hudební fajnšmekry.

Písně doplněné mile civilními proslovy jednoznačně odkazují k předkřesťanské kultuře, je v nich cítit magie, oddanost přírodě a věcem kolem nás, jejichž podstata se vymyká lidskému chápání. K jednoznačným vrcholům večera patřily skladby "Ej sluníčko, vstaň už" a vskutku úchvatná "Tvůj byl jsem orel" s textem, z něhož mrazilo v zádech. Zajímavě vyzněla "vykastrovaná" verze jedné z Andrtové nejznámějších písní "Skočila panenka z věže", v níž umělkyně naplno předvedla, čeho všeho je se svým nástrojem schopna.

V podání Dagmar Andrtové je kytara integrální součástí lidského těla. Zvuky, jež se z ní derou, jakoby vycházely z hlouby zpěvaččina nitra, v něž se setkává současnost s dávno zašlými věky našich prapředků. Když se po téměř dvou a půl hodinách Andrtová rozloučila s kytarou a vzala do rukou (tedy spíš do úst) starodávné grumle, byl zážitek dokonalý. Takovou hudbu prakticky nelze slovy popsat. Jedinou možností je nechat ji na sebe působit a doporučit totéž ostatním. Taková hudba léčí a osvobozuje.

Dagmar Andrtová-Voňková, Švandovo divadlo, Praha, 13.1.2004