Dnes už Pražané Fourth Face existují skoro deset let, desek za tu dobu ovšem nevydali mnoho. Slovy dvě. Ta poslední vyšla na jaře 2003 a my vám přinášíme se zpožděním její recenzi. Připravte se na vytříbený, zkušenostmi vyšperkovaný metal v maximálně bohaté a košaté rozlezlosti. Album "Tváří v tvář" je nejen suverénním, ale dokonce zářným příkladem umné tvrdé muziky.
Když se na Sokolovsku rozpadly v první polovině devadesátých let dvě rockové skupiny, Svobodný slovo a Stres, na jejich základě vznikli kolem roku 1994
Fourth Face. Nemá cenu se příliš zabývat jednotlivými vývojovými stupni formace, důležité je, že "čtvrtá tvář" už nezanikla a funguje dodnes. Během jara 2003 dokonce vydala svoji druhou desku "Tváří v tvář", na níž se opět ukazuje, kolik kvalitních a šikovných lidí se v českém HC a metalu pohybuje. Album má říz, má mnoho nápadů, silné melodie stejně jako urputné riffy, žánrovou rozmanitost i ucelenou kontinuálnost.
Fourth Face nás vrhnou do víru hned několika úvodními minutami, během nichž roztočí to nejdivočejší, co moderní metal nabízí. Po stručném, tradičně znějícím intru "Preludium", jaké známe třeba od domácích
Status Praesents nebo třeba
Mudvayne, udeří paličky Mildy Fajta do blány a vyzvou k boji. Z "Dej mi čas" okamžitě vyplave na povrch zručnost a talent k natočení rammsteinovsky přesné písně, která pluje bez sebemenšího zádrhele. Ústřední, agresivní refrénové pasáže jsou jasně vymezeny vůči klidnějším, trash-rapovovým momentům. Zmínka německých
Rammstein nebyla čistě náhodná, vliv germánských klasiků je v hudbě
Fourth Face nepřeslechnutelný. Rozpoznatelná je ale také inspirace vzdálenějšími kouty planety, hlavně americkou agresivnější linií tzv. nu-metalu.
Zpěvák a kytarista Jiří Švec se svým hlasem vhodně pracuje, přechází z páteřního zpěvu šmrncnutého rapem do hardcoreového řevu a většinou jej následuje také rytmika, jejíž generálmajor Fajt přizpůsobivě mění jak rychlost, tak bubenickou intenzitu. Poznávacím znamením
Fourth Face jsou ovšem kytary, na jejichž plastickém zvuku má zásadní podíl zkušený Jiří Egrt. Důkazem budiž "Střepy v duši", v nichž se riffy přelévají z punkové ostrosti v metalovou valivost a gradují při hardrockovém sólu. Stylová barevnost je ostatně doménou skupiny, která má atmosférou nejblíže k
Machine Head a
Soulfly, možná i
Korn.
Fourth Face berou, kde se dá, ale zahraničním ikonám nedělají ostudu: "Nadoraz" je výstavní rap-metal s prvky elektronična, "Ve jménu integrity" nebo "Tváří v tvář" je takové příjemně melodické HC, "Šneci" jsou funky rock typu
Hraczki.
Přednosti
Fourth Face nelze stručně shrnout do pár obecných slůvek. Přesto se o to musím pokusit. Předně si nehrají na vynálezce dynamitu, před nimiž by museli příznivci tvrdých kytar padat na zem. Otevřeně a upřímně se hlásí k nejlepším světovým souborům moderního metalu ve všech jeho podobách (
Korn,
Machine Head,
Mudvayne,
P.O.D.,
Rammstein,
Slipknot apod.) a nepochybný talent Čechům dovoluje stanout - pomyslně - po jejich boku. Všichni členové FF jsou dále minimálně šikovnými (pokud ne rovnou hodně šikovnými) muzikanty, což dokazuje zvuková bohatost, jež ovšem nepřechází v chaotickou překotnost. Bez pochyby dobré plody přinesla producentská spolupráce se Zdeňkem Šikýřem a Jakubem Homolou, neboť "Tváří v tvář" je aranžersky i technicky vysoce kvalitní deska. Ne všechny její stopy jsou perfektní, pochopitelně. Ne všechny české texty neprobleskují falešným intelektualismem, ale komplexně lze říct, že dvojka
Fourth Face je výtečná metalová deska, kterou stojí za to poslouchat.