Určitě nebudu přehánět, když prohlásím, že rockový klub Maňana je v Jihlavě jedním z nejoblíbenějších. Nápadně útulný prostor, který dříve sloužil snad jako vinný sklep a který je schopný pojmout kolem sto dvaceti lidí, pořádá takřka každý týden jedno vystoupení známých hudebních jmen, a to za velmi příznivé vstupné (lístky na zmiňovaný koncert byly k mání za pouhých devadesát korun). Daleko od pravdy jistě nebudu ani v tvrzení, že pokud se mezi stálými návštěvníky tohoto podniku o nějakých ze zde vystupujících interpretů mluví ještě dlouhou dobu poté, co dozní poslední zvuk jimi vydaný, jsou to právě Wohnout. V případě seskupení kolem bratrů Homolových je navíc nutno říci, že na sto procent nebývá spokojeno pouze publikum - sami muzikanti totiž o tamější atmosféře mluví jako o té nejlepší, kterou mimo Prahu měli možnost zažít. Se zvědavostí jsem se proto vydal právě do Jihlavy, abych se o tvrzení obou stran mohl na vlastní kůži přesvědčit.

I když jsem věděl, že optimistický kvartet z Prahy upřednostňuje menší kluby, stísněné prostory "rockového café" Maňana, jež sídlí v podzemí hotelu Zlatá Hvězda, mě v prvních okamžicích překvapily a hned vzápětí mi vykouzlily poťouchlý úsměv na rtech. Představa, že se sem co nevidět natlačí všichni Wohnoutí fanoušci z Jihlavy a okolí a začnou dávat názorně najevo svoje sympatie k produkované hudbě, slibovala pravý klubový zážitek. Řešení pódia, jež bylo skoro ve stejné úrovni jako parket, napovědělo, že z fyziognomie muzikantů (a tím pádem ani fotografií) přítomní ve vzdálenějších řadách moc mít nebudou, na nějaké světelné efekty jsem mohl také zapomenout a očekávaní dramatického nástupu ansámblu bylo vzhledem k jedinému možné cestě na scénu, tedy skrze publikum, také bezpředmětné. I což, na koncertu jde přece hlavně o hudbu, řekl jsem si a potlačil choutky návštěvníka-fajnšmejkra.

Čtyřicet minut po dvacáté prodrala se sestava Wohnout na pódium a slovy "My vám ty písničky zahrajeme" i následnou sebeironizující písní o kapele, která bude celý večer hrát falešně, protože neměla čas zkoušet, uvedla v chod vpravdě živelnou show, během níž by nezasvěcení přihlížející mohli snadno nabýt dojmu, že se ocitli na nějaké dobře organizované sešlosti smyslů zbavených - chvíli to vypadalo, že se zbláznili ti na forbíně, chvíli zase, že šílení jsou ti pod ní. Žádné rozehřívání se nekonalo, většina návštěvníků začala po několika počátečních tónech řádit a skákat hlava nehlava, soused nesoused, a skupina se tak mohla kochat pohledem, jenž by potěšil snad každého vystupujícího interpreta. Když mě za zvuků první písně se svůdným úsměvem na rtech oslovila cizí slečna s tím, ať už toho nechám s tím mobilem (dělal jsem si touto formou poznámky o nejzajímavějších momentech večera) a přidám se ke všeobecnému veselí, pochopil jsem, proč že Wohnouti hodnotí jihlavské zázemí jako jedno z nejcennějších.

Během necelých dvou hodin zazněly kusy z aktuální desky "Pedro se vrací" ("Volali", "Ó, gamofón", "Blázni") i písně starší ("Banány", "U nás v Nouzově", "Marie Gabrrrhelowá", "Sejko-nopí", "CundalLa Ryschawa", "Zlej prcek", "Ryba shnilá", "Co poudala stará mama" aj.), přičemž některé z nich trefně vyzněly v souladu s atmosférou večera. Když například v rámci "Šamana" zaznělo "už není vůbec nic, jen hic", nebyl pro nikoho ze zúčastněných problém se s textem ztotožnit. Zpíval-li pak vzápětí Matěj Homola věc jménem "Plešatí pánové", leckoho mohlo napadnout, že píseň složil poměrně nedávno, kdy shodil svůj veškerý vlasový porost hlavy, i když ji muzikanti mají ve svém repertoáru již několik let. Publikum se navíc dozvědelo mimo jiné i to, že při minulé návštěvě Jihlavy se kapela nelidsky opila, že s trubičkou v puse se nedá mluvit, že C je akord nebo že před začátkem vystoupení hudebníci sledovali slavnostní vyhlášení Českých Slavíků a byli tuze překvapeni, že i letos tato "prestižní" anketa nedokázala docenit jejich kvality. Vtipně pojali hvězdy večera i přídavky - s komentářem, že skupina nemá kudy odejít, aby vyčkala vytleskání v zákulisí, tudíž že si mají návštěvníci představit, že na pódiu už nikdo není a "jevit zájem o další písně", si muzikanti sedli, po chvíli zase vstali, aby po slovech "teď jakože přicházíme z šatny" dohráli celý koncert. Když je ani po třetím pokusu skončit nechtěl nikdo pustit ven, nezbylo jim, než pustit cédéčko Divokýho Billa, svých kamarádů z branže, a sejít, s čistým svědomím z poctivě odvedené práce, mezi "obyčejné" lidi.

O vynikajícím koncertním potenciálu Wohnoutů toho bylo v minulosti napsáno více než dost. Ve svých písních chytře kombinují optimistické melodie s originální, hravou poetikou textů, což pak dík mistrně zvládnutým instrumentálním výkonům snadno zúročí. Není se čemu divit, je-li divák nadmíru spokojen. V případě jihlavského vystoupení mohli být někteří zúčastnění mírně nejistí z minima prostoru pro pohyb, jiní byli jistě nadšeni uzavřenou, takřka intimní atmosférou. Inu, i tak může vypadat vystoupení poměrně známé kapely z Prahy. Když navíc předvedou, že ví, jak dostat auditorium do varu, že bezprostřední kontakt s lidmi jim nečiní potíž, že jim to skvěle hraje a k tomu všemu, což se dnes zase jen tak někde nevidí, že zůstávají skromnou kapelou "garážového typu", co si bez jakéhokoliv vykrucování zajde s fanouškem na panáka (je-li tedy ovšem ještě schopna), nemůže být závěrečné hodnocení jiné, než kladné.

Nevětším úskalím reportáží z takových koncertů je zcela určitě problém přenést atmosféru a osobní prožitek na papír (potažmo monitor), což je případ zde rozebíraného veselí - těžko si představit, nejlépe zažít. Třeba za pár dní při příležitosti pražského dvojkoncertu této radost rozdávající kapely v Paláci Akropolis. Dík zážitku z Jihlavy mohu pouze doporučit.

Wohnout, Maňana, Jihlava, 6.12.2003