Původně měli s Inekafe v kladenském Klubu 19 hrát pouze chomutovští Eternal Fire. Nakonec se ovšem podařilo zorganizovat to, co přišlo většině zúčastněných logické - do programu byli zařazeni také Selfish, regionální neopunkoví premianti. Jejich věhlas je v okolí nemalý, takže by ostatně bylo marketingově-produkční chybou, je nepozvat. Inu stalo se a "lakomci" vystoupili. Celkový čas koncertu se proto natáhnul do tří a půl hodin, během nichž si všichni přítomní milovníci rychlých bicích, odsekávaných vokálů a melodických refrénů museli přijít na své. A dost možná i na něco víc. Neznalý či nezaujatý příznivec by mohl konstatovat, že večer se nesl v příliš monotónním režimu. To je pravda, hodně podobná struktura už ovšem k neopunku patří, a tak se na koncert podívejme s tímto vědomím.

A byli to Eternal Fire, kdo nejvíce vybočoval ze zaběhlé melopunkové škatulky. Sama kapela má v podnázvu "Pozitive Hard Core Punk" a právě ono HC tam není jen náhodou. Inspirace agresivním, vyčerpávajícím nářezem dávala jejich setu náboj malé výjimečnosti. To sice kazilo několikeré "zaškobrtnutí" kytaristy, jen málokdo je ovšem zaregistroval. Přestože kladenská mládež, která dorazila v počtu zhruba tří set, asi mohla jen stěží znát pecky "Imitátor", "Tady není ráj" nebo "Oheň" - čemuž svědčila pozvolnější odezva - atmosféra v sále se postupně prohřávala a ke konci vystoupení Západočechů se dalo hovořit o spontánním hopsání. Speciální pochvalu si zasloužil bubeník Mario Bock, jehož strhující tempo vydrželi všichni, jenom ne bicí. Naštěstí je zdevastoval těsně před koncem, fandové tak nebyli dramaticky ochuzeni. "Bylo to super, jsme fakt potěšení," komentovali později lehce podroušení členové Eternal Fire koncert u baru za zvuků Selfish.

Kladenská, resp. tuchlovická čtveřice Selfish se chopila nástrojů před desátou hodinou. "Jste skvělý, jste fantastický, jste famózní," chválil publikum kytarista-zpěvák Reeko alias Martin Reckziegel hned po úvodní pecce "Všechno je zase fajn" z aktuální desky "14 kg nadhozem". Právě první minuty show odpověděly na otázku, jak to bude v následujících vteřinách v klubu vypadat. Dvoustranně energicky, nebo jednostranně energicky? Pochopitelně, že dvoustranně! Diváci většinu z hraných písní znali a záleželo jenom pramálo, zda to byly šlehy typu "Mejkapy" z albové novinky či starší kousky jako "Honza Nedvěd". Uvolněné texty jen výjimečně pojednávající o věcech komplikovanějších než příliš zařízlá tanga bodovaly bezchybně. Selfish se v lyrické rovině nesnaží odhalovat skrytá moudra a podstatně intenzivněji apelují na chytlavost, což se jim daří na výbornou. Neopunk prosvětlují místy popem, jinde klasickým rock'n'rollem a dělají z něj příjemnou směsku, přímo ideální pro koncertní užití. Ve spojení s elánem a nadšením, které chrlila každá tónina a každý pohyb na pódiu, vznikla explozivní směs nejvyšší nebezpečnosti! Všude se pařilo, všude to žilo. Dokonce na záchodcích si lidé poklepávali do rytmu a "močili" rychleji.

Slovenští rabiáni na sebe nenechali dlouho čekat, prostoj mezi nimi a Selfish byla jen nezbytně dlouhá prodleva pro přípravu veškerého hudebního aparátu. Žádné verbální prodlevy se nekonaly ani během koncertu, nasazené tempo jakoby zakazovalo být rušeno zbytečnými hovory s publikem. Krátké uvítání, děkovačka, sem tam nějaká poznámka či uvedení, jinak spousta muziky. Ačkoli Inekafe hráli v Kladně po několikáté, set ani zdaleka neopřeli pouze o nové věci, naprosto vyrovnaný prostor dostaly všechny etapy jejich hudebního vývoje. Štípavý zvuk, trhající ušní bubínky, tlačil sedmdesát procent Kladeňáků k "tanci" a moc nezáleželo, co se zrovna prezentuje. Ať to byly "Štát", "Město", "Spomienky na budúcnosť" z poslední desky "Bez udania dôvodu" nebo "Ráno", "Biely hotel" z "Príbehu" či "Úspešne zapojení", "Mám pocit..." z "Je tu niekto?", vždycky se strhla hotová mela, kterou nechával Vratko Rohoň každou chvíli přebírat jeho vokální žezlo. Písně "ex-Iného Kafe" svou zkratkovitou úderností plně využívaly maximálního emocionálního účinku - všichni je s radostí křičeli a nikdo se nepletl.

Zvuk v Klubu 19 nebyl nikdy perfektní, k průseru měl ovšem vždycky daleko. To neopunkovému večeru jedině napomohlo, špičková čistota by mu ubrala na autentičnosti. Neprecizní drsnot vyhovovala, nadšení Inekafe křepčili a s nimi všichni okolostojící. Pochopitelně, že největší odezvy se dostalo megahitu "Ráno", vrcholem jejich vystoupení ale byly jiné střely - odeřvaný, strhující "Štát" a hodně odlišné, a proto zajímavé "Spomienky na budúcnosť". V sobotu 22. listopadu ale asi jen málokdo řešil, kde zrovna byla chybka, komu co ujelo, která píseň vyšla lépe. Základem punkového elánu je dostat lidi do varu, což se podařilo triu vystupujících beze zbytku splnit. A když po skončení živé muziky losovali nametení organizátoři večera tombolu za bouřlivě euforické atmosféry, jedině se potvrdilo, že neopunk je žánr, který táhne. Minimálně na Kladensku.

Inekafe, Selfish, Eternal Fire, Klub 19, Kladno, 22.11.2003