Dlouhej kouř, pohoda a country

06.12.2003 05:00 - Antonín Kocábek | foto: facebook interpreta

Grateful Dead jsou považováni za jednu z amerických hudebních legend, která rozhodně nechybí ve fonotéce každého ctitele doby hippies. Aktuálně se objevil nový výběr pod ultranápaditým názvem "The Very Best Of", shrnující méně rebelskou část jejich tvorby. Proč přes svou pohodovost názvem trochu lže a trochu mate, si můžete přečíst právě dnes.
5/10

Grateful Dead - The Very Best Of

Skladby: Truckin', Touch Of Grey, Sugar Magnolia, Casey Jones, Uncle John's Band, Friend Of The Devil, Franklin's Tower, Estimated Prophet, Eyes Of The World, Box Of Rain, U.S. Blues, The Golden Road (To Unlimited Devotion) , One More Saturday Night (Live 1972), Fire On The Mountain, The Music Never Stopped, Hell In A Bucket, Ripple
Celkový čas: 77:39
Říkává se tomu "klamat tělem". Na obalu další (rozhodně ne první a určitě nikoliv poslední) výběrovky kalifornských Grateful Dead mává kosou drsňácká comicsová smrtka, kterou bychom spíš čekali na obalu nějakých metalistů. A i když je tahle parta zakořeněně spjata s hippies a často označována za psychedelickou, z tohoto alba to prozrazuje jediný artefakt - dobové fotografie vlasaté pětice, třeba ta na slavné křižovatce Haight - Ashbury. Protože přátelé, zcela na rovinu - hudebním obsahem se jedná o ideální materiál pro Country radio.

Často se lze dočíst o tom, jak ta která v Británii veleúspěšná kapela těžko prorážela ve Státech. Grateful Dead jsou případ přesně opačný. Jestliže tito Američané byli ve své vlasti vynášeni na sklonku šedesátých a začátku sedmdesátých let skoro do nebe a považováni za absolutní hvězdy, mimo americký kontinent nějakou díru do světa ve srovnáním s takovými Doors, Jimi Hendrixem či Bobem Dylanem neudělali. A když poslouchám to, co je nyní prezentováno jako výběr jejich "úplně nejlepších" kousků, ani mě to příliš nepřekvapuje. Jsou to pohodové, příjemné písničky - ale nic víc. Žádné záblesky geniality, jen tu rockovější, tu countryovější popěvky, ve srovnání s kterými je slavná "Born To Be Wild" od Steppenwolf ukrutným nářezem. Kulisa pro nenáročné ohlazená časem. Samozřejmě, že některé kousky jsou povedenější, jiné méně, ale nic tu vyloženě nevyčnívá. Kacířský nápad našeptává, že výběr od Olympic z raného období (aniž bych proto musel být jejich fanouškem) by mnohé z nich nechal daleko za sebou.

Deska, jejíž obal je vlastně určitou parafrází obalu eponymního alba z roku 1971, zahrnuje - až na jedinou výjimku z debutu - nahrávky z let 1970 až 1987, přičemž nejzastoupenější je tu hned pětkrát deska "American Beauty" ze sedmdesátého roku. Logicky tak došlo k tomu, že obraz skupiny je vynecháním divokého raného období (již dříve kompilacemi zdokumentovaného), značně pokřivený. Zmiňované fotografie v bookletu svědčí o tom, že takoví hodní kluci, jaké je dělá tahle deska, Grateful Dead přece jen nebyli. Ale v zájmu spravedlnosti je také nutno zdůraznit, že do vyloženého tvůrčího odpadu mají tyhle písničky hodně daleko.

Nikdy jsem kapelu naživo možnost vidět neměl, ale znalci praví, že právě na koncertech byla její síla. Chcete-li si tedy doplnit hudební vzdělání o tuhle partu, raději než nějaký podobný výběr si sežeňte jejich živou nahrávku z raného období. Napadá mě však, že s různými podpůrnými prostředky, které asi pánové při tvorbě pokuřovali a konzumovali, by poslech také nemusel být k zahození. Ale kdyby se ptal pan Komorous, já jsem vám nic neradil. Chci jen říci, že to neznamená, že by tenhle výběr nestál za poslech. Jen nevím, jestli také stojí za ty peníze.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY