Když Jethro Tull vyšlo před pětatřicetil lety první album "This Was", Ian Anderson na jeho obalu vypadal jako dědeček Iana Andersona, který na nás kouká z bookletu své aktuální sólové desky. Stylizace, ať čistě vizuální, nebo hudební, není světově patrně nejproslavenějšímu rockovému flétnistovi a zpěvákovi, cizí. Na posledních několika koncertech Jethro Tull v Praze se dokonce zdálo, že schopnost vystupovat jako někdo jiný, než by diváci znalí minulé tvorby očekávali, je to poslední, co chátrajícímu výrazu Iana Andersona, zbylo. Smutné okamžiky ztráty iluzí při setkání s dříve adorovanou legendou máme nyní možnost do jisté míry vyvážit. Poslední sólová deska Iana Andersona "Rupi's Dance" slouží jako důkaz toho, že když si umělec přizná své současné možnosti a zapomene na to, čeho byl schopen dříve, může výsledek působit uvolněně, přirozeně a upřímně.

I když by šlo namítat, že je to srovnání zcestné, jisté paralely mezi Blackmore's Night ex-kytaristy Deep Purple Richieho Blackmorea a Andersonovými sólovými aktivitami jsou pozorovatelné. Jeden po opuštění Deep Purple, druhý jako bokovku k Jethro Tull přešli ke stylu, který je o poznání vyměklejší než dřívější domovské projekty. Oba jsou určeny více k tanci než k poslechu, oba velmi inspirované irským folklórem a obecně staroanglickou hudbou. To, co však Blackmore nahrazuje stylizovanou a hudebně mdlou estrádou v "autentických" krojích, Anderson zachraňuje stále ještě muzikantskou atraktivitou a vcelku osobitým stylem.

"Rupi's Dance" je deska svižná, lehká, nenáročná. Většina z třinácti písní je ve veselejším duchu, nad poměrně standardním podkladem (tvořeným klasickou elektrickou sestavou, výjimečně doplňovaným smyčcovou sekcí) ční logicky zejména flétnová linka. Sólového flétnového hemžení je zde k rozdávání, od pro Andersona typického kopírování základního riffu skladby, přes irské stupnice, až po jazzové vyhrávky. Od prvního poslechu skladby lehce splývají, při soustředěnějším vnímání vyznívají mnohem bohatěji - ona nekulisovost budiž připsána k dobrým vlastnostem desky. Jsou zde místa, která, zejména v kontextu pubově tanečních skladeb ("Rupi's Dance", "Photo Shop"), mají až rockový tah ("A Hand Of Thumbs"), stejně tak se dočkáme i náladově laděných zpívaných i nezpívaných ploužáků ("Old Black Cat", "Griminelli's Lament"), výhodou je vcelku rozumné použití smyčcových ploch, které by ve větším množství nahrávku, tak jako na "A Raft Of Penguins", zbytečně oslazovaly.

Sólová deska Iana Andersona vyšla jen chvilku předtím než nový počin Jethro Tull - "Christmas Album". Došlo tak k situaci, kdy je laťka očekávání tohoto alba nastavena velmi vysoko. Anderson na "Rupi's Dance" sice vyniká a muzikanti z Jethro Tull dají nové desce určitě osobitější výraz, nicméně na druhou stranu ukázal, že "mód Jethro Tull" je schopen nacvičit i s jinými hudebníky (píseň "Pigeon Flying Over Berlin Zoo" je toho důkazem). Je nejvyšší čas, aby se i Jethro Tull pokusili prolomit vlastní klišé, kterých se nemohou držet donekonečna - alespoň do té míry, do které se to povedlo sólovému Andersonovi.