Mrtví vylézají z hrobů a útočí na živé! Ne, to není scéna z levného hororu, ale reálná situace žhavé hudební současnosti. V paradoxním světě pop music se slávy dočkávají hudebníci, kteří už pár let leží na hřbitově a někdy je teprve smrt výnosným artiklem, který akceleruje jejich kariéru do nevídaných výšin.

Fakta jsou jasná, posledních několik měsíců se na vrcholu žebříčků objevují hudebníci, kteří už několik let spokojeně odpočívají v hrobu. Nejmarkantnější to bylo předloni o Vánocích, kde se hitparády prohýbaly pod deskami mrtvých umělců jako TLC, Aaliyah, Elvis, George Harrison nebo Nirvana. Loni pak slavili extrémní úspěchy interpreti jako Warren Zevon nebo Eve Cassidy, kteří se stali slavní teprve až po smrti. A bude ještě hůř! Když si uvědomíte, že v pokročilém věku se právě ocitá první generace populární hudby jako celosvětového fenoménu, je velmi pravděpodobné, že nás v nejbližších letech čeká nespočet úmrtí hudebních legend. Dá se předpokládat, že populární hudba se v nejbližších letech octne v nekonečné spirále vzpomínání, žehrání, objevování rarit a znovuvydávání starých desek. Živí mrtví zaplaví média a už nebude žádné místo pro ty opravdové živé, neřku-li na ty, kteří vymýšlí něco nového.

Ekonomický časopis Forbes sestavuje každý rok seznam nejlépe vydělávajících celebrit, které jsou po smrti. V první desítce předloňského žebříčku (na loňský je ještě příliš brzy) je hned šest mrtvých hudebních celebrit, nejvýše Elvis Presley a na trojce John Lennon. Jeden za druhým jsou to všechno příklady úspěšných smrtí. Elvisova smrt nastartovala kariéru, která je snad ještě výnosnější než ta před ní. U Boba Marleye zaznamenávají statistici jako nejprodávanější album "Legend", vydané tři roky po jeho smrti. O stovkách posmrtných desek Jimi Hendrixe vyšly stohy článků a knih, o 2Pacovi se dočtete v tomto článku níže. A jsou tu mnozí další. V polovině 90. let slavila monstrózní úspěch zpěvačka Selena, která zemřela rukou prezidenta svého fanklubu. Známá před smrtí jen v kruzích latinské hudby, stala se přes noc superhvězdou a její hity "I Could Fall In Love" a "Dreaming Of You" obletěly svět, stejně jako promptně natočený film o jejím životě. Zpěvačka Eve Cassidy zemřela v roce 1996 ve věku 33 let na rakovinu. Za života dokončila pouze dvě desky, které vydala ve velmi malých nákladech. Aby uživila rodinu, musela pracovat jako malířka pokojů. Šest let po smrti se poprvé podívala na nejvyšší příčku britského prodejního žebříčku a její alba, kterých se najednou vyrojil bezpočet, se začala prodávat po milionech. Její slávu zapříčinil úplně náhodou DJ, který na anglické rozhlasové stanici Radio 2 hrál opakovaně její coververzi písně "Somewhere Over The Rainbow". Jeff Buckley vydal za života jedinou desku "Grace" a stal se světovou megahvězdou až poté, co se utopil ve vlnách řeky Mississippi. Následovala samozřejmě záplava raritních, koncertních i nedokončených nahrávek.

A tento trend samozřejmě pokračuje i dnes. Nedávno vyšly nové desky zesnulého frontmana punkerů The Clash Joe Strummera a jeho skupiny The Mescaleros, další album 2Paca, další Elvisovy hity, nová deska Jimi Hendrixe s prý dosud nevydanými skladbami. Své nejlepší prodejní úspěchy od 70. let slaví s nahrávkou "Unearthed" country legenda Johny Cash. Důvod? Na začátku listopadu zesnul. Z jeho pozůstalosti v nejbližší době vyjde pět až šest alb, oficiální výběr best of, čtyři tématické výběry a dokonce, kde se vzalo, tu se vzalo i páté pokračování Cashovy albové série "American". V jeho případě je to o to drsnější, že za života vydával u několika vydavatelství naráz a každé z nich se může na jeho nové slávě bez uzardění napást.

Po pravdě jsem ještě neslyšel posmrtné album, které by mělo jiné kvality než jen čistě dokumentární. Trochu z toho vybočují desky, které umělci dokončovali těsně před smrtí (Harrisonova "Brainwashed" a Zevonova "The Wind") a je na nich znát, že jsou to ucelené projekty. Celý ten proces vykrádání archívů, dokončování nedokončených skladeb jejich kolegy, případně komponování zcela nových písní s pomocí "virtuální reality" (zatím v úvozovkách, v budoucnu možná už jako holá skutečnost) je vytváření uměleckého díla zcela jiného řádu. Autor a jeho vize jsou zneužiti, vpleteni do souvislostí, které původně nijak nezamýšleli. Pokud se například někdo rozhodl skladbu na album nezařadit, pak k tomu měl asi dobrý důvod. Ponechme stranou fakt, že ani živí hudebníci nemají většinou nad svými deskami plnou kontrolu.

Rapper 2Pac, zastřelený v roce 1996, vydal za svého života čtyři desky, po smrti jich zatím vyšlo neuvěřitelných šestnáct. Když si uvědomíte, že některé z nich jsou dvojalba, průměr dvě a půl desky na rok by asi nezvládl žádný z živých umělců. O tom, že kvalita objevených nahrávek není nijak valná, není ani potřeba mluvit. 2Pacovu pozůstalost spravuje jeho matka Afeni Shakur. Právě její chytré marketingové metody stojí podle některých komentářů za 2Pacovskou legendou. Lidé spravující pozůstalosti mrtvých umělců si zaslouží zvláštní studium. Osud odkazu mrtvého nešťastníka je totiž hlavně v jejich rukou. Z obchodního hlediska jsou 2Pacova matka, společnost RCA (správce Elvisovy pozůstalosti) nebo Courtney Love géniové byznysu. Těmi ostatně jsou z tohoto hlediska i zesnulí umělci. Umřít ve správný čas je prostě umění a pro umělcovu budoucnost přímo klíčové. Kdo ví, jak bychom se dnes dívali na stárnoucího podivína Lennona, obtloustlého Elvise nebo Marleye žvatlajícího o světovém míru. Možná by se zařadili do škatulky postaviček géniů, kteří už nedokáží dostát své legendě a jejichž kariéra se hroutí v obskurnost vzbuzující úsměv (nebo lítost) - za všechny jmenujme Michaela Jacksona nebo u nás Karla Gotta.

Předčasně mrtví hudebníci jsou vlastně dokonalé pop hvězdy. Nezestárnou, nezačnou být časem oškliví a hudebně se neztrapní. Šéfredaktor časopisu MOJO Pat Gilbert dokonce tvrdí, že "teprve mrtvé rockové hvězdy dají svým obdivovatelům to, co potřebují - celistvý příběh se začátkem, prostředkem i koncem". Pro hudebního fanouška je také jednodušší pochopit hudebníkovu uzavřenou tvorbu, kterou nerozmělňují další a další slabší a slabší desky.

Ještě jednou se vraťme k nejextrémnějšímu příkladu vykrádání archívů současnosti - kauze 2Paca. Do jeho karet navíc hraje jeden důležitý fakt - všichni gangsta rappeři rapují o tom, jak jednoduché je přijít v drsném světě pasáků a drogových dealerů o život. 2Pac o tom nejenom rapoval, ale o život i přišel a tím dokázal, že to myslel opravdu vážně. Jeho tvorba a život se spojily v jedno. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se tak pravděpodobně stalo jen díky tomu, že on i jeho rapový konkurent Notorious B.I.G. (a hlavně jejich kamarádi) vzali hru na drsňáky trochu moc vážně. Zabit byl navíc v pátek třináctého a jeho smrt je zahalena do tolika nejasných okolností, že to přilévá pod oheň snovačům nejrůznějších fantastických teorií. (To stejné ostatně platí i o B.I.G.ovi, jehož dvě desky se jmenovaly "Ready To Die" a "Back From The Dead"). Podobný "test autenticity" lze aplikovat i na rockery. Ať už mluvíme o rozervaných duších, pro něž byla smrt jako vysvobození hlavním tématem už za života (Ian Curtis z Joy Division nebo Kurt Cobain z Nirvany) nebo divočácích, kteří smrtí na vrcholu naplnili heslo - žij rychle a umři mladý (Sid Vicious ze Sex Pistols). Toto ostatně není nic nového. Romantický ideál básníka z 19. století spočíval právě v této ochotě potvrdit svoje ideály smrtí. Za mnohé uveďme třeba K. H. Máchu, G. G. Byrona nebo Johna Keatse.

Posmrtné desky tu byly a budou. Chtějí je fanoušci a trh je ochotně produkuje. Pro neúspěšné hudebníky je to minimálně dobrá zpráva - pokud se vám podaří nějak zajímavě umřít, máte slušnou šanci, že se z vás stanou posmrtné legendy. Menší nevýhodou je, že si to už moc neužijete.