Pondělí se v Libni neslo ve znamení metalcoru. Večer v O2 universu otevřeli President, formace obalená tajemstvím, maskami a úmyslnou anonymitou. Projekt s kořeny ve Velké Británii působí spíš jako koncept než klasická kapela. Hudba zněla industriálně, chladně, téměř neosobně, jako bezpečnostní hlášení přehrávané v opuštěné továrně. Přesně ten typ zvuku, který neobjímá, ale nutí stát v pozoru.

Jejich set připomínal krátký, přesně mířený úder. Bez zbytečných gest, bez řečí mezi skladbami. Britové fungovali jako spouštěč akce. Zasadili první trhlinu do atmosféry, do které se později opřely další vrstvy emocí. Syrovost, mechanická přesnost, pocit řízené hrozby. Ideální otevření. Jasně vyznačené vrcholy okamžitě nastavily tón celého večera. "Fearless" začala bez varování. Chladná, neosobní, s rytmem připomínajícím pochod těžkých strojů. Publikum ztuhlo v napětí, prostor se stáhl a atmosféra zhoustla během několika vteřin.

"Destroy Me" přitlačila ještě víc. Agresivní puls a neústupný vokál rozkopaly zbytky komfortu, dav reagoval instinktivně, bez rukaviček. Tlak narůstal, hluk se valil dopředu jako lavina. Závěr patřil "In the Name of the Father". Temná, rituální skladba nechala napětí viset ve vzduchu bez potřeby uvolnění. První předskokani odešli beze slov, bez gest, ale s jasným otiskem v publiku. Úvod večera získal pevný, neklidný základ.

Kontrast se objevil s nástupem Landmvrks z Marseille, kteří už nejsou v Česku žádnými nováčky. Francouzská pětice přinesla úplně jinou energii. Tam, kde President tlačili chlad, oni servírovali žár. Jejich metalcore dýchal jižanskou vášní, rytmickou dravostí a výraznou prací s dynamikou. Tvrdé pasáže se lámaly do melodických oblouků. Vokální projev Florenta Salfatiho působil jako neustálý přechod mezi vnitřním monologem a výbuchem potlačovaného vzteku. Návštěvníci reagovali okamžitě. Pohyb v kotli připomínal rozbouřené moře, kde žádná vlna neměla ambici ustoupit. Francouzi si Prahu očividně užívali a ta jim to vracela i s úroky.

Jejich set měl lehký start, gradaci, dech a pevnou, nemilosrdnou páteř. Nešlo jen o sílu, ale i o tah na branku. Každá skladba zapadala do celku jako další krok vpřed. Francouzská scéna se dlouhodobě dere mezi evropskou špičku a tenhle večer posloužil jako důkaz, ne jako argument.

Landmvrks otevřeli s "Creature", peckou, která se zakousla do prostoru jako rozjetý lis. Riff drtil, rytmus rval těla do pohybu a hala okamžitě zhoustla. "Sulfur" přinesla těžký, dusivý tlak, pomalý a neúprosný, každý úder bicích padal na hrudník jako kladivo. S "La Valse Du Temps" se atmosféra roztočila do temného víru, melodie a agrese se propletly v hypnotickém tahu, který držel publikum v napětí. Závěr patřil "Self-Made Black Hole". Hutná, pohlcující píseň stáhla celý prostor do sebe, světla řezala tmu a universum fungovalo jako jeden sevřený, pulzující organismus v metalovém vesmíru.

Po krátké pauze přišel hlavní bod programu. Architects, kapela z anglického Brightonu, nastoupila s jistotou zkušených architektů vlastního zvuku. Jejich tvorba dlouhodobě balancuje mezi technickou precizností, emotivní hloubkou a společenskou naléhavostí. Naživo tohle spojení fungovalo s odzbrojující samozřejmostí.

Zvuk působil masivně, ale čitelně. Kytary stavěly vrstvy jako betonové bloky, rytmika hnala celek kupředu s neúprosnou konzistencí. Vokály se nesly prostorem s naléhavostí varovného signálu. Angličané nepůsobili jako kapela, která přijela odškrtnout další lokaci z turné. Spíš jako někdo, kdo má potřebu sdělit něco důležitého, vytlačit emoci ven.

Set otevřeli skladbou "Elegy" a okamžitě dostali fanoušky do varu. Circlepit připomínal bránu do pekla. Příjemným překvapením byla "Brain Dead", kterou si s nimi společně střihl Flo a dav šílel. Bylo cítit ve vzduchu nejen pot moshpitu, ale také, že tento večer bude nezapomenutelný.

Samotný závěr rozerval zbytky sebekontroly. "Doomsday" spadla na halu jako betonový blok shozený z jeřábu. Refrén se změnil v hromadný řev, tisíce hrdel tlačily stejná slova ven, podlaha vibrovala a vzduch ztěžkl potem a adrenalinem. To stejné "Blackhole". Nebylo fanouška, který by si nevykřičel plíce. Bez pauzy navázala "Seeing Red", nervózní, vzteklá, s rytmem, který rozkopával kotel do chaotického pohybu. Světla řezala tmu jako sirény při poplachu, těla narážela do sebe bez úmyslu couvnout. Definitivní hřebík do rakve obstarala "Animals". Jednoduchý, brutální motiv proměnil celou halu v jednu řvoucí masu, instinktivní, syrovou, zbavenou myšlenek.

Starší skladby rezonovaly s publikem jako společná paměť, novější materiál zněl dospěle, sebevědomě, bez snahy zalíbit se za každou cenu. Temnota tu nepůsobila pózovitě, spíš autenticky, jako přirozený odraz světa, ve kterém skupina tvoří. Finále večera nepřineslo katarzi v tradičním slova smyslu. Spíš pocit vyčerpání a zvláštního klidu po bouři. O2 se pomalu vracelo do reality, zatímco v hlavách ještě doznívaly riffy, refrény a vibrace podlahy.

Tento metalový večer fungoval jako pečlivě vystavěná stavba. President položili základy, Landmvrks rozproudili život a Architects nasadili střechu, pod kterou se dalo dýchat i křičet zároveň. Moderní metalcore tu nezazněl jako trend. Zazněl jako jasné prohlášení.