Začnu deskami. Bez nich by nebylo co hrát a taky by nebylo o čem si povídat. Pro mě se zpěvačkou roku stala Klára Vytisková, která spojila dvě EP do alba "VEGA". Bavil mě koncept klipů, které do sebe zapadaly drobnými detaily. S češtinou si poradila taky - z jejích úst zní přirozeně a automaticky. Textově si s tím pohrála, tematicky to brala s nadhledem. A zazářila přesně jako hvězda, která se otiskla do názvu kolekce.

Mezi domácími kapelami se držely jistoty, ale nechyběly ani příjemné kopance do žeber. Mňága a Žďorp i po čtyřiceti letech ukazuje, že pořád umí vystrčit růžky a hoří nápady i energií. Rybičky 48 přitvrdily a zároveň pobavily s "BIG⚡️BÝTem" - a jejich vtipná promo akce se zkouškou sirén v první říjnovou středu, která prý souvisela právě s deskou, sedla dokonale. Jamaron díky "Něco zůstane" znovu potvrdili, že nefungují jen jako kopie zábavovky a nerozhodilo je ani nečekané těhotenství zpěvačky.

Zapomenout by se nemělo ani na Deaf Heart a jejich "Caligulu" - pořád spratkovitě syrovou, okořeněnou tvrdými riffy. Přidám i Poetiku a "Slunce v barvách antracitu", kde si pohráli se žánry a vytáhli pestrou paletu svého umu. Velký obdiv si u mě drží i neúnavně kreativní Vesna, která se blýskla jak "vánočním EP", tak spolupracemi se zahraničními, neokoukanými interpretkami. A vyloženě mě pohladilo spojení Báry Polákové se Štěpánem Urbanem v podobě společného výtvoru "sršeň".

Pánská kategorie je nabitější. Marpo dobře zabruslil na country vlně, zní přirozeně, jako kdyby na ní vyrostl, a možná s tím opravdu zažehne sešlou slávu žánru - fanoušci si změnu rychle osvojili. Kuba König natočil osobitou druhou sólovku "Astronauti" a na její představovačce jsem skončila u něj v ateliéru, kde se to hezky propojilo s komentováním i výtvarnem. Pan Lynx ukázal "Odvrácenou stranu lesa", David Stypka vstal z mrtvých a Adam Vopička debutoval "Grálem".

Jistotu pro mě představuje i Michal Hrůza s "Kouzlem samoty" nebo Pavel Čadek s "Cellem vpřed!". A v češtině se definitivně zabydlel Thom Artway se svou deskou "Občas to tak mám".

Co se týká koncertů, vybaví se mi hned několik momentů. Asi nebude pro některé překvapením, že pomáhám Cocotte Minute, konec roku si proto spojuju s prolomením milníku Zllucerny - dobýváním velké Lucerny, kterou jsme společnými silami vyprodali. Pánové pod vedením guru Zellera si připravili překvapivou show bohatou na vizuálno díky dvěma obřím LED obrazovkám za zády, ale i hudebně: některé věci doplnil smyčcový kvartet, klávesy nebo tanečnice. Pánové, bravo, tohle se fakt povedlo. Zasloužená meta, která mohla padnout už před lety, kdyby nepřišel zpropadený covid.

Den předtím mě uchvátili Blitz Union, které jsem do té doby neznala (díky, facebookový algoritme a "Zrádci"). Téměř jsem na ně koukala s otevřenou pusou, jak mě provedení, pódiová prezentace, energie, výrazy a samozřejmě tvrdá muzika strhly. Pro mě jeden ze dvou objevů loňského roku, včetně hitu "Mr. Guilty" - i když fungují už od roku 2019, jen se dřív víc soustředili na zahraničí.

Ten druhý představuje nový projekt Martina Čupky, frontmana John Wolfhooker, MØNØDREAM, který mě hned pilotním singlem "THE MØURNING AFTER" očaroval tím, jak niterně působí. Do třetice mě bavil singl "mOOZA." od Sebastiana, který se nebál přitvrdit - tenhle styl mu sedí, tak snad se v něm našel. A do toho se nebáli opřít ani Reflections of Karma, partička ostřílených muzikantů s nefalšovanou rock'n'rollovou jízdou.

Další metou byli Imodium v Nové spirále. Ti se výzev opravdu nebojí. Nejzajímavější místo, kde jsem mohla být: krásné, točité i do výšky vysuté jeviště, akustické aranže, hosté. Všechno klaplo, jak mělo, a přineslo neskutečný příval emocí nahromaděných v jejich tvorbě, se kterou žiju od puberty.

Dobře zvolil místo i Adam Vopička, když na půdě Werichovy vily akusticky rozezněl písně z debutové sólovky. Sedělo se na zemi a poslouchalo se intenzivněji než obvykle. Ubrala bych jen kapku ezo nálady.

Zrní nás pohostili třemi singly a vzali nás na koncert do Modlitebny do Korunní ulice, kde zahráli akusticky, zpívali i z kůru, což se krásně rozléhalo. Moje srdce zaplesalo nejen hudebně, ale i díky velkým obrazům - od stejného autora máme jeden i na faře z městečka, odkud pocházím.

Nemůžu opomenout ani milovaný Rock for People, každoroční parádní přehlídku skvělé rockové muziky, lidí a přátelské atmosféry. Díky za Linkin Park s Emily, která se svou rolí popasovala znamenitě, a taky za to, že jsem dodatečně objevila Renneho Danga. Do té doby mě míjel, pak jsem šla na jeho vystoupení a následně doháněla poslechové resty z o rok starší desky.

Electric Callboy ve Foru Karlín rozjeli epesní bláznivou party. Stejně jako nekonečný příval nestárnoucích Papa Roach zkraje roku ve Fortuně. Už se těším na letošní Rockáč, kde si dám repete. Yungblud se svou energií a tím, jak by se rozdal, nezůstal stranou. Ukazuje, jak se dělá přitažlivý, nehraný rockec pro mladší generaci.

Nebála se toho ani Martina Pártlová, která napodruhé vyprodala Forum Karlín a na letošek si vytýčila ještě větší metu. Přeju jí to - baba do nepohody, co si umí udělat srandu sama ze sebe, navíc jí to dobře zpívá a umí připravit fakt koukatelnou show.

"Krása nesmírná" od Vypsané fiXy rozezněla před Vánocemi Lucerna Music Bar - připomínali si dvacetileté výročí téhle desky a mělo to zvláštní, strašně vřelou náladu. Na Fixu chodím pravidelně, ale tohle v sobě neslo něco navíc.

Splnil se mi taky dávný sen a viděla jsem poprvé naživo Lunetic. Vtip? Ne, myslím to vážně. Jako budoucí čtyřicátnice patřím mezi ty, které zažily jejich největší boom, a bylo hezké zavzpomínat a myšlenkově se přenést do doby, kdy mi bylo náct. V závěru, zrovna když jsem koukala jinam, mě do tváře trefil polštářek z merche s podobiznou Vaška z dob největší slávy. Haha, dočkala jsem se na stará kolena.

Když to vezmu z opačného soudku, zasáhlo mě úmrtí Aničky Julie Slováčkové, se kterou jsem mluvila na konci ledna. Snažila jsem se ji povzbudit i tím, že se těším na její nové písně, i když jsem viděla, jak slábne. Vyrvalo mi to srdce, když jsem začátkem dubna pomalu usínala a jako jedna z prvních se o tom dočetla. Hodně emotivní byla taky skáčková sešlost před Cross klubem několika formací s nemocným Dr. Karym, který bojuje se zákeřnou nemocí.

Chci ale končit pozitivně. Rok patřil Václavu Noidu Bártovi - ovládl mužskou kategorii Českého slavíka a zároveň vydal novou desku. Extrémně pracovitý člověk, co toho stíhá fakt hodně: jede s Dymytry, k tomu muzikály, sólové věci a ještě zvládá natáčet a stříhat klipy. Přitom zůstává nohama na zemi, působí pokorně a rozdá se. Jeho "Hory mezi námi" klidně poslouží jako hymna pro všechny romantiky i rockery.

Ro(c)ku díky! Těším se na ten aktuální, plný velkých i malých koncertů a nové tvorby.