Když v březnu 1983 nechvalně proslulý článek z časopisu Tribuna jedním švihem zaříznul slibně rostoucí kariéru Jasné páky (a s ní i Pražského výběru a dalších), muzikanti se oklepali docela rychle. Přejmenovali se na Hudbu Praha a po nějakých pěti letech se dokonce populárnímu klubovému tělesu podařilo protlačit vlastní desku.

Ale i když už sametová revoluce ťukala na dveře, neprošlo to nijak hladce. Z původního záměru v podobě klasického LP zůstala jen vykostěná verze na dvou EP a s o tři položky s kratším tracklistem. Kompletní verze sice vyšla o něco později na kazetě, přesto se jednalo jen o torzo původního záměru - už proto, že navrhovaný design s obrazovou metaforou šroubu nahradilo rudé kvítí...

Záměr se tak podařilo dokončit až vloni s vydáním reedice tohoto počinu na vinylu - s kompletním seznamem skladeb o jedenácti položkách, původním obalem Karla Halouna a s novým remasteringem. A i když Hudba Praha na Jasnou páku bezprostředně navazovala, nahrávka z července 1987 ze studia Budíkov už zachycuje kapelu, která dovedla svůj novovlnně nevycválaný výraz ukočírovat a vpustit do něj další vlivy.

Jako hezký příklad slouží "Na Žofíně", tedy přepracovaná verze původní skladby "Špinavý záda", která se tak nějak zařadila ke stálicím kdejaké vesnické tancovačky. A přitom to žádné agro není.

V podání Hudby Praha se prolíná humor s absurdně temnými podtóny. V kontextu zákazu Páky v roce 1983 působí docela příznačně, že to byla právě tahle píseň, kterou ve zmíněném článku v Tribuně, pravda, špatně, citovali. A teď ji doboví kulturtrégři dostali na stříbrném podnose zpět - a prošla a doslova zlidověla, byť asi ne úplně správným způsobem.

"Nečekej" vstřebává vlivy Talking Heads, "Je divnej" a "Zákon o zachování energie" jako by svým ječivým dámským doprovodem vytvářely linku k předchozí tvorbě. Kratičká "Není čas", plně v režii Markéty Vojtěchové a dámského křídla kapely, se zase opírá o bluesovou, ale jaksi vykolejenou slide kytaru.

Ve stínu divočejších skladeb jako by trochu zůstala klidnější, tišší tvář Hudby Praha. "A tak dál" Michala Ambrože - s krásným saxofonovým sólem Víta Malinovského - nebo dvojice "Můry" a "Nech to tak" s texty Ivana Wünsche jsou nasycené jakýmsi smutkem ze socialistického bezčasí.

"Když světlo zhasne / můry se ve tmě ztrácí / Nemysli na to / každej má svoji práci" - lapidární obraz dovede přesně popsat nesmyslnost dobové existence. Absurdita historek jako "Je divnej" nebo "Brejličky" se doplňuje s výše zmíněnou melancholií - ba depresivností - a i po téměř čtyřech dekádách vytváří docela plastický, byť tehdy nejspíše nezamýšlený, obraz doby.

Reeditovaný vinyl přinesl nejen obal v původním designu, ale také text Jana Ivana Wünsche z roku 1991, který dobře shrnuje peripetie vzniku alba, vzpomínku výtvarníka Karla Halouna na genezi obalu a také původní sleeve note Josefa Vlčka. Historické exkursy doplňují variantní podoby přebalu.

Bohužel nezbylo místo na případné další fotografie (pár se jich vešlo na zadní stranu) a úplně scházejí texty, což je s ohledem na jejich kvalitu přece jen trochu škoda. Supraphonské reedice jsou v tomto ohledu čím dál tím lepší, byť si stále myslím, že výpravnější a informačně nabitější provedení (více obrázků, nový doprovodný text) - a jsem si vědom, že logicky i pracnější - by znovuuvedením těchto zásadních alb prospělo a posluchačský zážitek podpořilo.

Remasteru nelze vytknout nic, dokonale tichý vinyl má velice dobrou dynamiku, muzika ční rockovým tahem a hutností, dobře vyniká mnohovrstevnatost a promyšlenost aranží. Po zvukové stránce zní "Hudba Praha" v roce 2025 až nečekaně současně.

Textově Michal Ambrož a spol. vycházejí ze své reality končících osmdesátých let, s řadou pocitů se lze ztotožnit i nyní. V tom právě tkví ta síla zásadních desek, těch opravdu zásadních, ne jen komerčně úspěšných milníků. Zasloužená vinylová reedice debutu Hudby Praha je přesně ten případ.

Výše vložený odkaz na Spotify odpovídá digitální verzi. Vinyl je o dvě skladby kratší, navíc má i mírně odlišné pořadí skladeb.