Svět okolo opouští to, co se roky dalo označit za jistotu, a blázní čím dál tím více. Ještě, že je tu ta hudba! Třiadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo téměř stovku zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky 40 až 31.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
40. sombr - I Barely Know Her |
Shane Michael Boose, vystupující pod jménem
sombr, se po vydání několika prvních singlů velmi rychle dostal do širšího povědomí díky jejich virálnímu šíření na sociálních sítích, obzvlášť na TikToku. Debutové album "I Barely Know Her" na tento prudký nárůst zájmu navazuje jako první ucelené shrnutí dosavadní tvorby, přičemž zůstává z velké části autorsky i produkčně v rukou samotného hudebníka.
Žánrově deska kombinuje pop-rock, alt pop a indie rock, klade důraz na melancholii a romantickou introspekci typickou pro post-breakupovou estetiku, přitom ale zní moderně a svěže. sombr se v písních jako "undressed" nebo "back to friends" opírá o silnou melodiku a vrstvené aranže, které dávají prostor emotivnímu vokálu i refrénům s výraznou, hymnickou gradací. Výsledkem je nahrávka, která dělá z osobní zpovědi popový formát s jasným generačním adresátem, především současným publikem, které podobný jazyk dobře zná. (Jaroslav Hrách)
39. Hayley Williams - Ego Death At A Bachelorette Party |
"Ego Death at a Bachelorette Party" působí jako nejpřesvědčivější sólový moment
Hayley Williams, frontwoman americké rockové kapely
Paramore. Jde o její třetí studiové album, které se nebojí délky a sází spíš na celek než na jednotlivé hity, přesto obsahuje několik výrazných skladeb v čele s melodickou "Parachute", melancholickou "Glum" či emočně vyčerpanou "Kill Me".
Největší síla nahrávky leží v textech. Zpěvačka tu otevřeně pracuje s tématy duševního zdraví, rozpadu vztahů i existenciální únavy, často způsobem, který připomíná spíš zápisky z deníku než pečlivě vystavěné popové metafory. Některé písně vyznívají syrově, jiné odlehčeně nebo ironicky, dohromady však vytvářejí pocit upřímného bilancování bez snahy o líbivou stylizaci, což je její největší přednost. Deska má široký emoční rozptyl, pracuje s různými náladami a působí jako promyšlená a vyzrálá autorská výpověď. (Jaroslav Hrách)
Francouzská producentka a zpěvačka
Oklou přišla po sérii singlů a několika EP s albem "choke enough", jemným, ale mimořádně sebevědomým debutem, který si zaslouží pozornost i posluchačů, kteří o ní slyší poprvé. Deska se pohybuje na pomezí elektroniky, dream popu a současné experimentální hudby, nejlépe ale funguje jako uzavřený svět s vlastními pravidly.
Introspektivní skladby nestojí na jasných refrénech (údernost jim přitom nechybí) ani přímočarých příbězích (abstraktní texty vám někdy možná nebudou ani dávat jasný smysl). Pracují spíš s náladou, fragmenty emocí a zvukovými obrazy, které se postupně skládají do tichého, snového proudu. Oklou používá hlas jako další nástroj: křehký, vrstvený, místy digitálně rozostřený, vždy však přesně zasazený do bohaté produkce. Právě cit pro detail patří k největším přednostem alba: drobné ornamenty, nečekané melodické linky a propojení syntetických i organických prvků (třeba i barokních nástrojů) vytvářejí silnou atmosféru. "choke enough" ani zdaleka nepůsobí okázale, ale s každým dalším poslechem vtahuje hlouběji a zanechává dlouhý dozvuk. (Lukáš Boček)
37. Ethel Cain - Perverts |
Album "Perverts" od
Ethel Cain působí jako tiché, ale neúprosné ponoření do míst, kam se člověk běžně bojí dívat. Není to deska, která by se podbízela, spíš klade odpor. Vyžaduje čas, soustředění a ochotu zůstat v nepohodlí. Cain nikam nespěchá (čtyři skladby přesahují deset minut), pracuje s pomalým tempem, tichem a opakováním tak, že z hudby mizí tradiční struktura a zůstává spíš stav mysli.
Už úvodní titulní skladba je vlastně nepřístupná a svou dvanáctiminutovou stopáží dovnitř a dál nepustí jen tak někoho. Písně se vlečou jako vzpomínky, které se nechtějí uzavřít, a mezi ambientními plochami se objevují fragmenty melodií, jež působí spíš jako ozvěny než hotové kompozice. Album vyvolává pocit izolace, studu i zvláštního klidu, který přichází ne jako úleva, spíš jako mezistav před dalším těžkým krokem. Čas na vydechnutí. Není to nahrávka, ke které se dá vracet často, ale když už, pokaždé si v ní posluchač najde něco, co v daný okamžik potřebuje. "Perverts" není deska k běžnému poslechu, spíš prostor, do kterého se vstupuje s rizikem, že člověk odejde trochu změněný. (Honza Průša)
36. Demi Lovato - It’s Not That Deep |
"It’s Not That Deep" působí jako album, na kterém si
Demi Lovato konečně dovolila přestat řešit samu sebe a místo toho se soustředit na to, co jí jde přirozeně nejlépe. Výsledkem je přímočará, jasně tvarovaná popová deska, která si nehraje na hlubokomyslnou výpověď, ale staví na silných melodiích, chytlavých refrénech a sebevědomém projevu. Demi na ní zní uvolněně, vyrovnaně a s lehkostí, která její hudbě dlouho chyběla.
Písně mají tah, fungují okamžitě a nepůsobí jako kompromis mezi různými etapami kariéry. Naopak - nahrávka drží pohromadě jasnou vizí a energií, která baví bez zbytečných kudrlinek. "It’s Not That Deep" možná není deskou, jež by chtěla redefinovat pop roku 2025, ale o to víc připomíná, jak silné může být, když se věci jednoduše potkají ve správný čas. Demi tu nepůsobí jako někdo, kdo hledá odpovědi - ale jako někdo, kdo je už dávno našel. (Tomáš Navrátil)
35. Robert Plant - Saving Grace |
Robert Plant sice před čtyřmi roky vydal druhé společné album s
Alison Krauss, avšak už několik měsíců předtím rozjel nový projekt v podobném žánrovém ladění i takřka identické intimní atmosféře. Dostal název
Saving Grace a jeho členy jsou kromě něj bubeník Oli Jefferson, kytarista Tony Kelsey, banjista Matt Worley, violoncellista Barney Morse-Brown a zpěvačka
Suzi Dian. Společně hráli v zapadlých městečkách, v sálech pro pár stovek lidí, v nichž byste někdejšího člena
Led Zeppelin čekali jen stěží.
A v podobném duchu vznikla také debutová eponymní nahrávka s desítkou písní, kterou poskládali převážně z tradicionálů a převzatých písní od hudebníků, jako jsou
Donovan, Townes Van Zandt nebo
Johnny Cash. Není to ale vůbec podstatné, protože si vybrali prakticky neznámé kousky a hlavně jim vtiskli osobitý styl, jenž je syntézou country, blues, bluegrassu, gospelu, folku, rocku a world music. Písně nesou úchvatnou dřevní atmosféru, což je možné přisoudit akustickému nahrávání na jeden mikrofon v zapadlých koutech velšského venkova. Sálá z nich naprostá přirozenost - daná v podstatě minimální produkcí - a přitom obrovská vyváženost se spoustou milých detailů a nuancí. (Tomáš Parkan)
34. Jack Garratt - Pillars |
Kdo už se s držitelem ceny kritiků z Brit Awards 2016 a vítězem BBC Sound Of 2016 setkal kdykoliv dříve nebo jej dokonce v zahraničí už i viděl naživo, jak každou končetinou ovládá jiný nástroj a na pódiu si tak vystačí sám, nemůže ho "Pillars" překvapit. Leda tím, jak výtečné album to opět je. Ale to u člověka, který umí na jednu desku vměstnat popové balady ve stylu Eda Sheerana i ryzí jazzové a experimentální vyhrávky jako od už populárnějšího Jacoba Colliera, kde se tři útržky písní přirozeně spojují v jednu, nemůžete nečekat.
Zamrzí tak jedině skutečnost, že se u novinky
Jacka Garratta poněkud zapomnělo na marketing, takže už deska stihla od srpna, kdy vyšla, velice rychle vyšumět, díky čemuž se naděje na českou koncertní premiéru opět zmenšují. Pomohli jsme mu tak alespoň se zařazením do našeho žebříčku, aby si poctivci mezi vámi, co poslouchají všechna nominovaná alba, nenechali tento klenot ujít. (Jan Trávníček)
"Lost Americana" působí jako nahrávka vzniklá za jízdy, ne u psacího stolu.
mgk tu sází na tah, emoce a přímočarost místo promyšlených konceptů. Propojuje pop-punkovou energii s rapovým zázemím a rockovým drajvem, čímž vznikají skladby, které jsou jednoduché, ale funkční. Zvuk je drsnější, místy záměrně neučesaný, a právě proto vyznívá přirozeně.
Celek drží pohromadě jednotná atmosféra. Písně spojuje pocit svobody, lehký nádech nostalgie a potřeba na chvíli zmizet z dosahu reality. Nejde o hledání nových cest, ale o jistý krok po těch, které má mgk dávno prošlapané. Výsledkem je hudba, která funguje jako soundtrack k jízdě bez cíle a bez tlaku na výkon. (Eva Strnadová)
32. Biffy Clyro - Futique |
Třicet let na scéně a desátá studiovka. Simon Neil a bratři Johnstonovi se však odmítli ohlížet jen zpět. Naopak na "Futique" znovu objevují radost z tvorby i vzájemnou chemii, což v podstatě odvrátilo konec kapely. Koncept alba vychází ze spojení slov
future (budoucnost) a
antique (starožitnost), které odkazuje k myšlence prožívat přítomný okamžik naplno, protože se z něj jednou stane vzpomínka, k níž se budeme s láskou vracet.
Nahrávku opět táhnou silné refrény, nechybí emotivní balady ani občasný tvrdší riff.
Biffy Clyro se nevzdali a dokázali překonat všechny životní nástrahy. "Futique" přináší nápaditost, která jim v posledních letech možná trochu scházela, a posouvá vývoj formace zase o krok dál. (Ondřej Kocáb)
31. Miley Cyrus - Something Beautiful |
S experimentem
"Something Beautiful" posunula
Miley Cyrus opět své hranice. Na desce si pohrála s nezaběhnutými postupy a dala vzpomenout zvlášť na vyzdvihovaná 80. léta.
Ačkoliv album pochopitelně nehýří plejádou hitů na první dobrou, skladby "End Of The World" a "Easy Lover" se do povědomí lidí přece jen zapsaly. Trefou do černého se poté stala balada "More To Lose", která emocemi jen prýští. Rozporuplné hodnocení veřejnosti i fanoušků ukazuje, že ambiciózní projekt nemusí sednout každému, ale jako celek jde - minimálně pro samotnou Miley - o umělecký krok vpřed. (Jana Kloučková)
