Miley Cyrus se nikdy nebála změn. Od country kořenů přes divoké elektro v éře "Bangerz" až po osmdesátkovou syrovost "Plastic Hearts" - každé její album přineslo výraznou proměnu. I proto vzbuzovalo "Something Beautiful" taková očekávání. Mluvilo se o dosud nejosobnější a nejkoncepčnější desce, o posunu směrem k art popu i o hlubším zkoumání slávy, ztráty a vnitřní síly. V době, kdy mainstreamový pop často vsází na jistotu a krátkodobý virální efekt, působila tahle ambice svěže.

Jenže místo ucelené výpovědi přichází rozpolcená kolekce skladeb, které jako by vedly vnitřní boj mezi dvěma směřováními - na jedné straně blyštivé disko retro a na té druhé potemnělý rockový koncept.

Album začíná velmi slibně. Otevírá jej temný, pomalu gradující prolog "Prelude", který v posluchači vzbudí dojem, že půjde o skutečně promyšlené dílo s narativním obloukem. Jenže ten se záhy rozpadá do skladeb, které se nedaří propojit ani tématem, ani žánrem. První polovina se nese v rockovějším duchu: chce být dramatická, introspektivní, vážná. Jenže místo pevné autorské výpovědi působí jako sbírka skic. Skladby se slévají, riffy jsou mdle generické a chybí tu moment, který by desku rozsvítil.

Výjimku z tohoto útlumu obstarává "More to Lose", pomalá a přece velmi upřímná balada, která by se neztratila ani na "Plastic Hearts". Mileyin chraplavý vokál tu konečně dostává prostor, který potřebuje - a vypráví. Škoda že zbytek rockové části jen klopýtá a nikam nesměřuje. Nápady jako by končily dřív, než vůbec začnou - a celé to působí jako epilog, který omylem přišel na začátku.

To nejzajímavější totiž dostáváme až ve druhé polovině. Jakmile zpěvačka opustí rockovou vážnost a ponoří se do tanečních beatů, všechno najednou začne dávat větší smysl. Nálada se promění, produkce zhoustne a zničehonic tu máme něco, co připomíná ambiciózní, ale stále přístupný art pop.

Jasnou dominantou je "Walk of Fame", duet s Brittany Howard, který na první poslech překvapí svou energií, funky groovem a přirozeností. Tady Miley nezní jako někdo, kdo se snaží být hlubokomyslný, ale jako zpěvačka, která se baví - a to se přenáší i na posluchače. Postupné gradování a rozplynutí do šestiminutového opusu skladbě náramně sluší, ta se tak řadí k tomu nejzajímavějšímu na celém konceptu.

K silným položkám patří také disco klenot "End of the World", který své výsluní trošku nepochopitelně zažívá právě v první rockové části. Výtečně vystavěná skladba s typickým "Dancing Queen" klavírem a nostalgickým refrénem se blíží k tomu, co by si člověk představil pod titulkem ABBA potkává Lanu Del Rey.

A pak se zde objevuje ještě "Every Girl You’ve Ever Loved" - patrně nejodvážnější moment celé nahrávky. Track stojí na napůl recitované výpovědi, vogue-popové produkci a hostování Naomi Campbell, které je víc performativní než pěvecké. Více tak zastává pozici důležitého prohlášení než formu budoucího hitu.

Miley Cyrus zde očividně chtěla přivést svou tvorbu do nového období - osobnějšího, introspektivnějšího, výtvarnějšího. Jenže místo pevného autorského sdělení máme před sebou kolekci skladeb, která osciluje mezi výbornými momenty a průměrnou výplní. Album proto působí jako volná koláž nápadů a inspirací, které nebyly dotažené do celku. Jak uvádí jedna zahraniční recenze - "koncept bez konceptu".

Navíc - a to je důležité - Mileyin vokální projev je sice stále charismatický a jedinečný (její pověstné chraptění tu představuje přirozenou součást výrazu), ale bohužel většinu skladeb netáhne. Nepůsobí totiž, že by vyprávěla jeden velký příběh - spíš jako kdyby jednotlivé momenty zpívaly různé postavy. Ve výsledku deska nikdy nevyznívá jako celistvá výpověď, ale jako playlist z dobře míněného, ale dramaturgicky nezvládnutého muzikálu.

Tento dojem nezachraňuje ani doprovodný film, který studiovku rámuje jako vizuální artefakt. "Something Beautiful" se 27. června na jediný den dostalo i do českých kin (na konci července pak bude k vidění na Disney+), a to v podobě stylizovaného popového manifestu, který Cyrus spolurežírovala s Jacobem Bixenmanem a Brendanem Walterem a s kamerou Benoîta Debieho - ten má na svědomí například ulítlý snímek "Climax". Film působí jako doplněk, který měl zvýraznit emocionální vrstvy alba. Jenže ve skutečnosti ještě víc ukazuje, že samotné písně nejsou natolik silné, aby tenhle vizuální rám unesly.

Pokud by devátá řadovka vyšla jako čistě taneční pocta švédské čtveřici nebo jako rockový nářez ve stylu zpěvaččiných coververzí Metaliky nebo The Cranberries, mohlo by jít o krok zajímavým směrem. Ale snaha spojit obě polohy v jedno ambiciózní dílo zatím nefunguje.

Miley Cyrus udělala téměř všechno správně - natočila film, vystavěla silnou vizuální identitu, spolupracovala s kvalitními producenty, ale zapomněla na to hlavní: písně potřebují nejen styl, ale i duši. A "Something Beautiful" je, navzdory názvu, spíš krásná fasáda než silné autorské prohlášení.