Rain City Drive v Praze naznačili, že vystoupí i na Rock For People

Klubová scéna prý umírá a mladí už na malé koncerty nechodí, hlásají v posledních týdnech senzacechtivé titulky. Psané jsou většinou lidmi, kteří už klub neviděli, ani nepamatují. Ne že by šlo o úplnou hloupost, ostatně demografický vývoj je neúprosný, stěhování mladých lidí do velkých měst taktéž. Minimálně páteční večer pod taktovkou Rock For People Concerts ale ukázal, že když přivezete něco zajímavého a nadto ještě chytře pracujete s reklamou nejen na sociálních sítích, ale i v offline prostoru, můžete prostor jako právě Rock Café zaplnit už na předkapely.

Belmont jsem sice nestihl, Honey Revenge, předvádějící mimo jiné říjnovou novinku "Poison Apple Baby", ale patřili mezi solidní lákadla. Už proto, že pop-punkových úderek vedených ženou nebude po věčně neaktivních Paramore nikdy dostatek. Přidrzlá a přisprostlá zpěvačka se zapamatovatelnou modro-růžovou hřívou v poměrně odvážném topu vybízela k circle pitům. A diváci slyšící na "Kdo je tady dneska trochu emo?" jí rádi vyhověli.

Velké nasazení celé smíšené čtveřice, skvělý zpěv a nosné songy, k nimž máte chuť se vracet, mírně kazil nevyvážený zvuk, v němž bicí přehlušovaly jak puštěné podklady s detaily, tak zbytek kapely. Vděčným a usměvavým muzikantům ale určitě udělá radost, když je budete dál sledovat na všech kanálech a přijdete na ně i příště. Potenciál k rychlému růstu určitě mají.

Hlavní hvězdy večera se mohou pochlubit pestrou minulostí. Původně se totiž jmenovali Slaves. Nicméně nejde o ty punkové Slaves z Británie, kteří už dneska hrají pod názvem Soft Play, nýbrž o americké Slaves pocházející konkrétně ze Sacramenta.

Jenže když jim v roce 2019 odešel zpěvák Johny Craig (dříve Dance Gavin Dance, Emarosa, superskupina Isles & Glaciers a dnes primárně Old Flame), přibrali mezi sebe nováčka jménem Matt McAndrew. Potetovaný a svalnatý muž si udělal jméno v sedmé sérii zpěvácké reality show "The Voice" vysílané na podzim roku 2014, kdy se pod vedením Adama Levina z Maroon 5 dostal až do úplného finále. Skončil tak na druhém místě za Craigem Waynem Boydem z týmu country hvězdy Blakea Sheltona.

Pro McAndrewa tak obecně musí být poměrně zajímavá zkušenost vrátit se z velkých pódií, kde si podával ruku s tehdejšími konkurenčními kouči, tedy Pharrellem Williamsem a Gwen Stefani, a nasával nejvyšší patra šoubyznysu, do malých evropských klubů. Snad i proto během koncertu v Praze se skupinou po jeho příchodu přejmenovanou na Rain City Drive neukazoval žádné velké emoce a nad rámec běžných děkovaček se nepouštěl do osobitých rozprav. Trošku z něj šlo cítit, že Prahu vnímá jako jednu z mnoha dalších štací, kterou musí na svém prvním evropském headline turné odehrát, ale nijak zvlášť ji neprožívá.

Skupina s názvem odkazujícím na Manchester, kde vznikla, ve svém aktuálním pětičlenném složení (respektive čtyřčlenném, nepočítáme-li najatého bubeníka, který není součástí sestavy) stihla vydat už tři alba. To nejlepší pochází z roku 2024 a jmenuje se "Things Are Different Now". A na něm tato post-hardcorem a alternativním rockem ovlivněná formace tak trošku připomíná za kontroverzních podmínek rozpadnuté, ale hudebně brilantní Moose Blood. Což je ta dobrá zpráva.

Horší ale bohužel je, že přes všechny výtečné songy, jakým je kupříkladu skvělým a smutně ironickým refrénem opatřená "Like I Do", bohužel nebylo možné jejich um docenit a řádně si ho vychutnat. Protože i v jejich případě koncert zcela pohřbil zvukař. Ten i u nich vytáhl bicí tak moc, že zcela přehlušovaly všechno ostatní. Kdybych neměl jejich alba řádně naposlouchané, mnohdy bych ani nepoznal, jaký song právě hrají.

Zpěvák už nemá ten rozsah, jaký předváděl před více jak dekádou v soutěži, když s Adamem Levinem zpívali společně jeho nejkrásnější písničku "Lost Stars", ale ačkoliv své hlasivky poměrně trápil, pořádně ho bylo slyšet vždycky jen v tu chvíli, kdy se zrovna na bicí příliš nehrálo, třeba v případě jejich nejstarší předvedené skladby "Heavier". Právě v takových momentech jsem si říkal, jak by ten koncert asi mohl znít, kdyby se za zvukařský pult postavil někdo kompetentní. Ale bohužel.

A tak zatímco i z úvodu večera rozjuchaní fanoušci začali z té euforie postupně docela vadnout a až na jednoho crowdsurfera dávali ruce spíše dolů než nahoru, vznikla tady ještě alespoň jedna naděje. "Možná se uvidíme v červnu. Nevím. Uvidíme," prohlásil frontman v úplném závěru večera. A můžeme třikrát hádat, kde jinde, než právě v Hradci Králové by se tato hudebně sice zajímavá, ale toho večera trochu chladná a špatně nazvučená skupina mohla brzy objevit. Tak snad příště dostane lepší servis.