Studio DVA nabízí příjemnou komorní atmosféru, do níž se Horáčkovy písničky náramně hodí. Ať už jde o šansony, rockové kousky nebo operní árie, tomu malému divadelnímu sálu takový komponovaný pořad sluší. Na premiéru recitálu "Srdce jako kníže Rohan" bylo téměř vyprodáno a na koncert přišli ti, kteří mají Horáčkovu poezii a hudbu jeho spolupracovníků rádi a nebojí se ani doposud neslyšeného materiálu. Reakce jak na ty nejznámější písně typu "Baroko", tak na naprosté novinky, které tu lidé mohli slyšet vůbec poprvé, byly více než vlídné.

Večer se dělil na dvě půlky, přičemž ta první sestávala z písní, na nichž se nějakým způsobem podílel Michael Kocáb - ať už jako skladatel, nebo interpret. Horáček se rozhodl namlsat své posluchače od samého počátku. Vsadil na to, že si publikum rozehřeje známými kousky a po přestávce už načatému obecenstvu představí písně nové. Což je risk hodný protřelého sázkaře Horáčkova formátu. A musím říct, že mu tato dramaturgie vyšla.

Koncert začal skladbou "Sebastián" z Kocábovy sólovky "Povídali, že mu hráli". Ta byla během večera zastoupena třemi položkami, ale já se zastavím hned u té úvodní. Michal Horáček, který každý song uvedl průvodním slovem, přiznal, že právě "Sebastián" patří mezi tři jeho nejoblíbenějších písně. Symbolizuje veškerou kuráž a inspirací se pro ni stala statečnost Václava Havla za dob normalizace. Jistě zasáhla nejednoho posluchače, a tak si tu dovolím osobní odbočku.

Ke mně se dostala někdy kolem roku 1990, kdy jsem si Kocábovu desku půjčil v městské knihovně. V těch patnácti letech mne trochu zaskočila úvodní "Když přijde Kocábinka", ale jakmile se vinyl přetočil na "Sebastiána", byl jsem pomyslně zasažen oním šípem. Té písni jsem zcela propadl a slyšet ji naživo je pro mne vždycky svátek, zvlášť když jsem měl tu příležitost teprve podruhé. Ostatně ve své době oslovila i Natálii Kocábovou, která ji dala důležitou roli ve své knize "Růže".

Ale vraťme se na koncert. Michael Kocáb přišel ten večer nezvykle zarostlý, což sám komentoval tak, že to není vyrážka ani opovrhování publikem, ale vousy si nechal narůst do filmu. A hned slíbil, že jak jen to bude možné, oholí se.

A ať už zpíval píseň o fízlovi, který se nedokáže vyrovnat s vlastním svědomím ("Sny spravedlivých"), nebo Horáčkovu villonskou baladu "Za diktatury plískanic", vyznělo to znamenitě. Jeho nezaměnitelný výrazný vokál a značná dávka expresivity prostě fungují, a když se to spojí s tou krásně gradující skladbou z alba "Český kalendář", kterou napsala Lucia Šoralová, působí to až uhrančivě.

Tyto známé hity proložily kousky z jiných žánrů. Zavzpomínalo se i na Kocábova "Odyssea", k němuž psal Horáček texty řeckých árií - a tady jednu z nich zazpíval Vojtěch Pelka. Zároveň bylo posluchačům umožněno poslechnout si árii z připravované opery autorské dvojice Kocáb / Horáček "Vyhnání ďábla z Arezza". Opera se bude zabývat tím, co se děje s národem, na který zaútočí síla, které se nedá vzdorovat. A árii Julie tu zazpívala Vanda Šípová.

Nechyběla ale ani Naďa Válová. Zpěvačka, kterou Horáček objevil, když jako porotce působil v SuperStar, a od té doby spolu pravidelně spolupracují. Tentokrát se největšího úspěchu dočkala "Krev a šroubky", famózní Hapkova melodie, která až posvátně roste a má schopnost vás vtáhnout kamsi do nebes nebo do vlastního nitra. A nejen já se jí nechal rád strhnout, ovace po ní byly zaslouženě bouřlivé. Pro studiovou podobu té písně dělal orchestraci Varhan Orchestrovič Bauer, který na koncertě shodou okolností seděl jen pár míst ode mne.

Zazněla také "Jak ten chlap se na mne dívá", která se stala singlem z alba "Ohrožený druh". A bylo milé všímat si Michala Horáčka, který po celou dobu koncertu seděl na pódiu a často si notoval texty spolu se zpěváky. A tady jakoby zpíval backvokály Matěje Rupperta, což působilo vlastně zcela přirozeně. Bylo vidět, že si ten poslech autor textu vychutnává a užívá.

A když pak všichni čtyři interpreti ukončovali první půlku koncertu písní "Baroko", jedním z největších Horáčkových hitů, měl jsem pocit, že takhle nějak měl vypadat závěr vystoupení. Protože tohle už se bude těžko překonávat. A trochu nedůvěřivý jsem zůstával i v prvních taktech druhé části večera.

Po přestávce se totiž vyměnily kapely, orchestr sólistů Jana Kučery a Michaela Kocába nahradil Ivo Viktorin se svou skupinou. Skladatel, hudebník, zpěvák a zvukový mistr, který s Horáčkem spolupracuje na novém projektu "Pozemský prach a Boží dech". Jde o zhudebněné básně inspirované biblickými příběhy, které ale nejsou primárně určené věřícím. A je pravda, že u neznámého repertoáru trochu poklesla ta nabuzenost posluchačů, kterou známé melodie umějí vyvolat přece jen lépe.

Přesto ale vnímavé publikum nový materiál neodzívalo. K Viktorinovi se sice sál nepřidal, když jej vyzýval ke zpěvu (ale zpívejte popěvek v poměrně složité písni, když ji slyšíte poprvé), ovšem na nové skladby reagoval vstřícně. Mne nejvíc oslovila píseň "Co je doma to se počítá". Horáček ji uvedl slovy, že celý život píše rád o různých šmejdech a tato skladba pojednává o římských vojácích, kteří kradou ukřižovanému Ježíšovi jeho oblečení. To popsal do své básně slovy: "Jeho šat si ponecháme / nejsme charita / co je doma, to se počítá."

Fascinující mi přijde to neustálé Horáčkovo nutkání, až posedlost, najít co nejlepší interpretace svých stále nových básní. A je krásné, že nesahá jen po zavedených jménech nebo po lidech, s nimiž už si spolupráci vyzkoušel. Díky němu jsme objevili řadu zpěváků, kteří by zůstali někde v ústraní na lokálních scénách.

Právě on na "Českém kalendáři" našel řadu zajímavých autorů, kteří mu jeho villonské balady zhudebnili. A úplně stejně, možná tvrdohlavě, ale s přesvědčením, že takhle je to nejlepší, nám takhle bez možnosti přípravy naservíroval sadu nových písní. A já za to děkuju.

Koncert měl zakončit "Sebastián" pro změnu zpívaný nejen Kocábem, ale i Válovou a Pelkou. Jenže pak přišlo tak bouřlivé standing ovation, že Naďa Válová ještě přidala "Hladiny" z lyrikálu "Kudykam". A když jsme tam pak i po tomto přídavku stáli, upřímně nadšeni tleskali a dojatě se koukali na také dojaté muzikanty, vzešlo z toho strhující finále. Vzácný moment vzájemné sounáležitosti, potvrzení toho, jak náramně to večer fungovalo. Krásné vyvrcholení vydařeného večera s texty Michala Horáčka a písněmi mnoha žánrů a interpretací.

A já si zas uvědomil a připomněl, jak výjimečnou autorskou dvojící byli Horáček s Hapkou a jak skvěle to funguje Horáčkovi s Kocábem. A navíc jsem rád objevil, že ani s tím Viktorinem to není marné. Máme se na co těšit.