Když jsem v roce 1988 nebo 1989 poprvé viděl v "TKM" ("Televizní klub mladých") skupinu Lucie, byl to pro mě zásah z čistého nebe. Bylo mi dvanáct nebo třináct let a já takhle vlastně objevil hudbu, která byla úplně jiná, než hrála tehdejší rádia. Na konci 80. let jsem zaznamenával a líbily se mi i písničky Michaela Kocába ("Stáří", "S cizí ženou v cizím pokoji") nebo Richarda Müllera ("Po schodoch", "Štěstí je krásná věc") a dalších, do rádia i televize se začala dostávat zajímavá muzika (třeba Karel Šíp do "Hitšárady" prosadil ledacos), ale ta pro mě úplně nová, mladá, moderní, opravdová a jiná Lucie působila jako zjevení.

Za ty roky jsem ji živě viděl nespočetněkrát. Jsou etapy, které mě v její čtyřicetileté kariéře baví víc, existují i písničky, které vyloženě nemám rád, nebo koncerty, které se tolik nepovedly. Píšu to hlavně proto, abych nastavil očekávání, jak kapelu vnímám. Ano, mám ji hodně rád, takže v různých ohledech budu s její produkcí spokojenější než náhodný kolemjdoucí nebo někdo, kdo poslouchá převážně něco jiného. Prostě patřím mezi ty, kterým první tóny téměř jakékoli písničky od ní vyvolají příjemné mrazení. Ale ne vše správně pochopím, ne vše pro mne vždycky zafunguje - a ani to se nebojím napsat.

Během roku 2025 jsem s Lucií projel, co šlo. V květnu jsem vyrazil do Oxu, udělali jsme velký rozhovor, spojil jsem příjemné s užitečným a vypravil se s manželkou do Londýna a nemohl jsem chybět na koncertě v Brně, v pražské O2 areně, a to po oba dva dny, to vše se uzavřelo právě koncertem plzeňským. A tak si v rámci tohoto reportu dovolím trochu víc bilancování, trochu víc osobního pohledu i pokusu najít odpověď na to, čím je Lucie v roce 2025.

Na začátku tohoto roku to byly hlavně pořádné obavy. Málokdo si uměl představit, jak skupina dokáže fungovat bez Davida Kollera, jehož výrazný a jasně rozpoznatelný vokál dával kapele část ksichtu. A to opravdu důležitou část. Když pak vznikla první dvě ne úplně přesvědčivá videa, "Nejlepší kterou znám" u Honzy Dědka a přesně před rokem jejich podoba koledy "Půjdem spolu do Betléma" (obě kolegové na musicserveru v článcích pořádně zpražili), ani u jedné se očekávání muzikantů a posluchačů nepotkala. A tak obavy pochopitelně rostly.

Ale dubnový koncert v pražském Oxu je nechal rozplynout. Skupina krátce před vystoupením vydala vydařený vinylový singl "Marie" / "Krása a zázrak a tajemství", dvě nové písničky tak silné, že jsem se začal těšit na připravovanou desku "R.A.D.O.S.T.", která by měla vyjít v příštím roce. A touhle klubovou show si kapela zase řekla o pozornost. Bez efektů a technických vychytávek, tedy bez možnosti upoutat pozornost na něco jiného než hudbu, odehrála krásné vystoupení, čímž si aspoň pro mne zajistila právo na život bez Davida Kollera a s Viktorem Dykem.

S každým dalším vystoupením pak Viktor mezi ostatní zapadal víc a víc. Mizela jeho počáteční nejistota, což přinášelo větší uvolnění, pominula potřeba si pro sebe urvat pozornost a pětice na pódiu začala fungovat nenuceně a uvolněně, což jde znát i ve zpěvu, do něhož se dostává víc něhy, lásky a barev - je prostě procítěnější. Dyk ostatně nebyl pro ostatní muzikanty nikým neznámým. Nazpíval vokály na sólovku P.B.CH. v roce 1994, o rok dřív předskakoval Wanastowkám se svou kapelou Dorota B.B. Když jsme si po koncertě docela dlouho povídali s Robertem Kodymem, marně jsme hledali někoho jiného, kdo by mezi ně mohl takhle dobře zapadnout.

Plzeňský koncert se odehrál ve studené LOGSPEED CZ Aréně. Jde o hokejovou halu pro asi sedm tisíc diváků, která se nakonec celá zaplnila, i když obě předkapely, kromě Doctor Victor se představili ještě lokální Bonnie, hrály ještě do poloprázdné haly.

V Plzni jsem byl v sektoru na stání na tribuně, což slibovalo zas o něco jiný zážitek. Mohl jsem si vychutnat pohled na předřazenou točnu pěkně shora, všiml jsem si díky tomu třeba madel, která vždy technici nasazovali a odstraňovali z ramp při písních, když se muzikanti nechávají vynést nad první řady posluchačů pod pódiem.

Nevytopenou chladnou arénu se muzikantům povedlo rozehřát velmi brzy. Plzeňáci byli vnímavým publikem, které velmi dobře reagovalo. Návštěvníci s kapelou parádně zpívali, svítili mobilními telefony, tleskali a večer si užívali stejně jako uvolnění hudebníci. Pouto s návštěvníky bylo určitě vřelejší než v druhé pražské O2 areně a možná chemie mezi pódiem a publikem fungovala ze všech koncertů turné, na kterých jsem byl, úplně nejvíc.

Muzikanti hýřili výbornou náladou, která mohla souviset s úspěchem celé čtyřicetileté šňůry i s tím, že posluchači Lucii s Viktorem Dykem přijali za svou. To samozřejmě neplatí globálně, určitě se najde dost lidí, kterým ta výměna vadí, což je přirozené. Ale nálada a reakce fanoušků po koncertech v rámci celé šňůry dokazují, že těch, co budou na svou Lucii i po jejích čtyřicátinách chodit, je obrovské množství. Dobrý rozmar hudebníků ale také určitě souvisel s tím, že vyčerpávající turné, které protkalo ještě několik dalších prosincových koncertů, jež kapela odehrála, právě končí a konečně bude čas na odpočinek.

I co se zvuku týká, mohli být posluchači i muzikanti (já tedy mluvím za sektor na stání) spokojení. Zpěváci šli slyšet o něco lépe a zřetelněji, než je zvykem, ať už šlo o členy skupiny, Lenny či Michaela Kocába. V Plzni ostatně došlo na vůbec nejvydařenější "Šrouby do hlavy" z celé šňůry, Michael vyloženě exceloval a na konci svého partu se rozloučil slovy: "Miluju Lucii. Skvělá kapela."

A zadařilo se i Ines Ben Ahmed v "L’auře", tedy "v písni, která vznikla, když Ines byla ještě jinde, ani si nepřečetla v novinách tu zprávu, že nás opustil náš milovaný plavovlasý Kurt Cobain", jak řekl Robert Kodym. Z dalších hostů opět vystoupili Michal Pavlíček, Vojta Bureš, Michal Penk, Tomáš Waschinger a Petr Franc. Oproti O2 areně chyběl pouze Petr Janda.

Pokud jste četli mé předchozí reporty, víte, že mám v rámci této šňůry slabost pro akustické okénko; pro "Terezu", kterou hraje Robert Kodym na 120 let starou loutnu a již jeho zpěv posunul velmi pěkným směrem. A pak pro "Sen", jenž Kodym označil za "nejkrásnější písničku z klenotnice naší rockové hudby", který se členy kapely zpívají jejich potomci, tedy mladá krev Lucie aneb YoungBlood. A právě "na listy dnes sedal hvězdnej prach" s o dost zřetelnějším a nádherným vokálem Rozálie Chovancové, dcery P.B.CH.

Lucie na koncertech výročního turné odehrála vždy totožný setlist, dvaadvacet hitů ze sedmi desek, přičemž nejzastoupenější, a to hned sedmi kousky, je album "Černý kočky, mokrý žáby", nahrané v roce 1994 s Ivanem Králem. Opomenuté ale zůstaly "Pohyby", "Slunečnice" a "Dobrá kočzka, která nemlsá". Když jsem se pak Roberta ptal, jestli ty desky nemají rádi nebo jaký je důvod, že písničky z nich nehrají, vysvětloval mi, že chtějí posluchačům nabídnout to, co mají nejvíc rádi oni. A nehrát si věci jen pro sebe, které by ale půlku sálu nezajímaly nebo je posluchači třeba ani neznali.

A právě na tom byla aktuální šňůra postavená. Odehrát to, co si spolu s kapelou zazpívá co nejvíc lidí. Skupina nechce dělat alternativu a má ráda a nebojí se slova mainstream. Chce dělat velké koncerty postavené na největších hitech. I proto hudebníci do setlistu zařadili asi nejkontroverznější skladbu - "Chci zas v tobě spát" -, písničku, kterou si Lucie přivlastnila na koncertě ve Státní Opeře v roce 2002 a od té doby ji hraje pořád. Mimochodem - Dykovi sluší znamenitě a ten zrcadlový démant, který při ní rozprostíral paprsky modrého světla po celé hale, nádherně atmosféru té intimní chvilky dotvářel.

Lucii navíc hraje do karet, že dalších šest skladeb, které se mezi tu sérii dvaadvaceti písní dostaly, pochází buď ze zatím poslední řadovky "Evolucie" (2018), nebo se jedná o úplné novinky. Z kapely se tak nestal pouhý skanzen, který by připomínal pouze doby dávno minulé, ale funguje i ten nejaktuálnější materiál, na jehož pokračování se opravdu těším. A pokud se bude po vydání desky "R.A.D.O.S.T." konat koncertní turné - a proč by nebylo, že jo -, moc rád ho zas s kapelou projedu klidně celé.