S minulou desku "A New Morning" se kapele Suede návrat do britské první ligy bohužel nepodařil. Odpověď na otázku, zda jsou navždy ztraceni pro vrchní příčky oblíbenosti, nedá ani album "Singles", kolekce rekapitulující časy nedávno minulé. Ovšem v dnešní popmusic je deset let dlouhá doba a ta dnešní doba této skupině, zdá se, příliš nepřeje. Jakoby dnes na kytarové scéně letěly drsnější a špinavější party než kapela, jejíž styl by se svého času dal označit za moderní glamrock a jejíž zpěvák Brett Anderson o sobě prohlásil, že je bisexuálem bez homosexuální zkušenosti.

Asi deset minut před tím, než jsem chtěl usednout k napsání této recenze, jsem se dozvěděl, že Suede končí se svou existencí. Pátého listopadu 2003 vydala kapela prohlášení, v němž se obligátně praví o sólových plánech jednotlivých členů. Nová deska nebude, zimní koncerty se tak rázem změní na rozlučkové turné a "Singles" v této chvíli můžeme považovat za tzv. definitivní kolekci. Což je docela šok, když v hlavě máte ideu pojmout recenzi bilanční kompilace s optimistickým výhledem na nadějnou budoucnost. Nic takového, změna plánu!

Docela se mi líbila myšlenka, kterou jsem někde zachytil, že na posledních nahrávkách už byl Brett Anderson jen pozorovatelem událostí a stavů, u nichž byl kdysi aktivním účastníkem. Ponechme ale stranou pseudosociologické úvahy. Obal s krásným bookletem (kromě textů obsahuje i informace související s vydáním singlů a vyobrazení jejich coverů, na nichž si kapela vždy dávala záležet) skrývá stříbrný kotouč s jednadvaceti písněmi včetně dosud nevydané nahrávky, odsekávané "Love The Way You Love" a singlové novinky "Attitude", pro Suede velmi netypické, protože si pohrává s reggae.

Předobrazem starších písniček byly prožitky na téma sex, drogy a rokenrol, nové milénium přineslo v hudbě a textech Suede vystřízlivění a nejisté naděje na nový začátek. Paradoxně se však muzika vycházející z těchto nadějí nemohla stát takovým hitem a obrazem doby, jako se před dekádou staly písně "So Young", "Metal Mickey" nebo "We Are The Pigs". Mladí Suede, představovaní hrdlem Bretta Andersona (někteří posluchači nejsou s to strávit jeho mnohdy afektovaný projev) a drásavou kytarou Bernarda Butlera, byli přitažliví, protože hlásali dráždivost a rozervanost - jenže po opojení přichází kocovina a z té se, jak se zdá, Suede nevzpamatovali.

Jsou desítky kapel, u nichž by nebyl rozpad důvodem k truchlení. Suede k nim nepatří. Pár krátkých sezón náleželi k výrazným tvářím britské hudební scény devadesátých let před britpopovou mánií i během ní a jejich zániku je škoda. Ledaže... Ledaže by se znovu dali dohromady ztracení synové Anderson a Butler. Za pár měsíců či let možná dojde k velkému comebacku starých Suede. Jen počkat na správný čas.