Grey256 dal před dvěma roky průchod svým rockovým pocitům a kariéru rappera na čas odsunul na vedlejší kolej. Podzimní EP "ale!" mělo být návratem ke kořenům, spíš však ukazuje, že Martin Albrecht už má éru dejte mi beat a já do něj něco narapuju dávno za sebou a dnes potřebuje všechno dělat naplno.
Zatímco dvě rockové desky,
"Tentokrát" a
"V mý hlavě", které
Grey256 vydal s ročním odstupem, si producentsky vzal na starost Filip Vlček, "ale!" ve studiu pohlídal Rony Janeček, druhý člen jeho doprovodné kapely (a taky Vlčkův ex-spoluhráč ze snad ne ex-
John Wolfhooker). Oba působí jako zkušení producenti, takže vůbec nevadí, že si produkci
rapového ípíčka vzal na starost právě kytarista.
Ohlížení za minulostí se na dvacetiminutovém minialbu každopádně nekoná. Rapu se v písničkách dočkáte minimálně, hlavně v krátké vsuvce jeho bratra
Doriana v "IDK" a v perle celé kolekce, producentském majstrštyku "DND", kde se svými schopnostmi blýskl i třetí člen sestavy, bubeník Adrian (a Ronyho brácha).
V ostatních skladbách si pánové různě hudebně hrají, nejblíže mají k širokému pojmu
moderní pop. V "Paralelách" třeba nechybí ani troška synťáků jako z osmdesátek. A taky na ípíčku nečekaně uslyšíte docela dost kytar - ne riffujících, spíš sólujících.
Titulní "ale..." svou jazzově-bluesovou náladou plynule navazuje na "Poslední" z minulého počinu. A že pánové ve studiu odmítají jen prostě
nahrát písničku, dokazuje závěrečná "bejby, to nejsem já". Místo aby Greyovu zpověď lomeno omluvu holce obalili co nejsladšími zvuky, doprovodnou kytaru i další nástroje, kterých ovšem v intimní baladě moc nenajdete, zvukově rozbili a pokřivili.
Textově se sice místy vydal cestou anglických slov, většinou je ale používá citlivě a nápaditě (třeba
"už ani nevím, jestli je lepší být broke nebo broken" je vyloženě skvělý nápad). Potěší i absence vulgarismů - je dobře, že necítí potřebu je do songů násilně rvát.
Grey256 se nijak netají tím, že chce mít spoustu fanoušků, ale spolupráce s Vlčkem i oběma Janečky - ve studiu i na pódiu - jasně ukazuje, že chce být s výsledkem spokojený hlavně on sám a nechce jít tou nejpřímější a nejjednodušší cestou. Skvělá produkce ale místy nedokáže zamaskovat, že autorsky už možná naráží na hranici svých sil - přece jen tři desky za dva roky by vyčerpaly každého. Už teď se rodí další rocková nahrávka, proto jen doufám, že se na ní vrátí ve své nejsilnější podobě.