Snad všichni už jsme je někdy naživo viděli. Mnozí třeba i desetkrát. Jednu dobu se jim téměř nedalo ani vyhnout. Ostatně někteří hudební publicisté se jim svého času smáli, že společně s Kosheen nebo Morcheebou patří mezi jedny z mála koncertních jistot, které v Česku rok co rok vystoupí, děj se co děj. A tak - v podstatě už tradičně - zase začátkem prosince zahráli ve svém oblíbeném Lucerna Music Baru.

A to u příležitosti dvaceti let existence, což se možná lehce ztratilo v překladu, neboť turné se jmenuje "The Subways For Eternity", tedy "...Na věčnost". Jedná se ale také o slovní hříčku odkazující na jejich debutové album "Young For Eternity", které vyšlo právě před dvěma dekádami, a tak možná leckdo čekal, že se ho - jak aktuální trendy kážou - dočká naživo v plné délce.

To se ale bohužel nepotvrdilo, ze sedmnácti odehraných písní během hodiny a půl byla jejich patrně nejoceňovanější deska zastoupena pouze sedmkrát. Na druhou stranu alespoň z nedávno vydané bestofky "When I'm With You" vytáhli muzikanti dvě solidní novinky - "I Need To Feel You Closer" a "Passanger's Side".

Kdyby vám tedy zlé jazyky chtěly tvrdit, že to bylo to jediné nové, co do Prahy dovezli, nebo dokonce, že to nejdůležitější už skupina řekla se svou první řadovkou, nebyly by daleko od pravdy. Všechno ostatní už totiž od jedněch z nejmilejších punk-rockerů v branži dávno známe. X-krát jsme měli možnost vidět, jak si všichni členové píšou na papír pod mikrofon hlášky v češtině, kterých tam mají mnohem víc, než kterákoliv jiná kapela. A stejně to pokaždé potěší.

The Subways totiž mají to neodolatelné charisma, kterým si vás vždycky zas a znovu získají. Jejich kouzlo je přitom to vůbec nejjednodušší, jaké existuje - široký, srdečný úsměv. Protože když dvojice Billy Lunn a baskytaristka Charlotte Cooper naběhnou na to půlkruhové pódium, které tak milují, dívají se vám do očí a vidíte na nich, že jsou tady vážně moc rádi, je tak snadné nechat se strhnout.

A tak když Billy hned při první písničce zvolá: "Dobrý večer, my jsme The Subways! How the fuck are you, Prahaaaaa? Všichni ruce nahoru!", neprotestujete. A užíváte si to spolu s nimi.

Tentokrát to asi nejlépe sedlo bubenici Camille Phillips, která se snažila odpočítat do čtyř v češtině, ale slovíčko "čtyři" jí dělalo problém. Moc milé publikum ji ale i tak podpořilo, a tak muzikantka, která ve skupině v roce 2023 nahradila s autismem bojujícího Joshe Morgana, nakonec písničku odstartovala.

Ty písničky jsou přitom pořád ve svém jádru velice jednoduché, zpěvné, se solidními refrény a hovořit v jejich případě o nějakém hlubokomyslném umění dost dobře nejde. Jenže to funguje.

A je kouzelné sledovat, že ačkoliv jejich publikum stejně jako oni viditelně zestárlo a jeho majoritu tvoří třicátníci a čtyřicátníci, kteří ještě pamatují například videohru "Pure" pro PlayStation 3, což bylo jedno z mnoha míst, kde se jejich největší hit "Rock & Roll Queen" objevil, vyloženě cítíte, že tady všichni přišli s jasnou myšlenkou v hlavě: "Ještě nejsme tak staří!"

Když proto o chvíli později vidíte, že se svolením skupiny se do davu vypravují první odvážní crowdsurfeři, kterým ale už na tu čtyřicítku viditelně táhne a nadto ještě řada z nich ví, jaké to je, když na váze jejich magické číslo začíná jedničkou, vhání to místy slzy do očí. Ta srdečná snaha plout proti proudu času. Nezestárnout. Udržet si mládí a rebelii v krvi i navzdory tomu, že na vás celý svět křičí, že je čas dospět a platit složenky včas.

Jako památnou historku hodnou zaznamenání bychom zde měli uvést také Billyho vzpomínku na to, jak na začátku tisíciletí, ještě coby muzikant-amatér, pracoval v hotelu v domovském Welwyn Garden City, kde žije dodnes.

Prý tam měl na starosti převlékání postelí a dle svých slov tu práci miloval. Umožňovala mu totiž jednak mít celý den na uších sluchátka a poslouchat spoustu muziky, a nadto ještě mohl vymýšlet nápady na svou debutovou desku, které pak po práci piloval k dokonalosti. A když jednoho dne přišel domů a na gauči viděl sedět svou nešťastnou mámu, napsal o ní song "Mary".

Za zmínku také stojí přiznání jeho kolegyně, že za nejoblíbenější song z vlastní diskografie považuje "Kalifornia" z roku 2008, který vznikl v produkci legendárního Butche Viga na druhé album skupiny hádejte kde. Jak se přitom můžete přesvědčit kliknutím na odkaz na rozhovor níže, dříve tvrdila něco jiného.

Nutno férově dodat, že oblíbených lokalit a klubů k hraní mají The Subways spoustu, a tak je potřeba mít na paměti, že podléhat jejich - říkejme tomu třeba populismu - bychom tak úplně neměli. Ostatně už v roce 2012 jich basistka Charlotte v rozhovoru pro musicserver vyjmenovala hned několik. A třeba jen pár dní nazpátek formace projevila své sympatie k sousednímu Německu tak, že "We Don't Need Money To Have A Good Time" přeložila do tohoto jazyka.

I tak ale nesmírně potěšilo, když frontman prohlásil, jak je pokaždé dojme, když po tom ikonickém schodišti v Lucerna Music Baru vždycky sejdou až úplně dolů a před sebou náhle vidí milované pódium. Protože prostě vědí, že to zase bude super. A to se povedlo i tentokrát.