Máte za sebou slovenské turné s Xindlem X. V čem bylo výjimečné?

První třetinu koncertu jsem odehrál sám se svými písničkami, to už lidé znají. Na poslední třetinu jsem se ale přidal ke Xindlovi X a zahrál i jeho věci (a jednu společnou). Předvedli jsme je v minimalistickém, akustičtějším provedení - baskytara, cajon, cello a zpěv, občas i Ondrova (Xindlova) kytara. V několika skladbách Ondra jen zpíval, takže cello táhlo hlavní akordickou složku. Vzniklo z toho úplně nové pojetí tvorby Xindla X, hodně postavené právě na violoncellu. Dvě věci jsme navíc pojali jako duety.

Křest a zřejmě i několik dalších koncertů jsi odehrál v rozšířené sestavě muzikantů. Neoslovíš je díky nové desce ke stálé spolupráci?

Docela vážně to zvažuji - přidaná baskytara a basový synth písničkám překvapivě hodně pomohly. Jenže bychom rázem přetekli z jednoho Passata a doprava by se začala řešit o dost složitěji. Můj sen ale zůstává jasný: jednou jezdit v rozšířené sestavě a s vlastním zvukařem. Snad to jednoho dne vyjde a začne to dávat smysl i ekonomicky.

Dříve jsi hrával sám. Je pro tebe osvobozující mít po boku muzikanty? Přináší ti to větší volnost a kreativitu?

Pořád hraju zhruba polovinu koncertů sólo. Je to jiný zážitek - někomu sedí víc sólová verze, jinému ta v rozšířené sestavě. Největší volnost cítím ve chvíli, kdy se přidá baskytara, všechno máme dobře nacvičené a hlavně dobře nazvučené. Jakmile ale zvuk drhne nebo zkoušíme nový, nesehraný repertoár, přidaní muzikanti spíš zvednou stres a svážou ruce. Hodně dělá i prostředí - jestli člověk překřikuje hlučící davy na náměstí, nebo hraje v intimní klubové atmosféře, kde se sedí.

Původně ses chtěl věnovat hře na klavír, ale v dětství tě rodiče přesvědčili, abys dal šanci violoncellu, ač všichni kolem tebe hráli na klavír. Jsi jim za to dodatečně vděčný?

Jsem vděčný hlavně za to, že se mnou poctivě cvičili a nenechali mě pořád dělat jen to, co jsem chtěl - tedy hrát si s legem. Díky tomu jsem překonal tu první bariéru, kdy to člověku nejde. Pomohlo i to, že na naší ZUŠ učila skvělá učitelka Magdalena Duchaňová, která uměla správně namíchat motivaci a přísnost. Pořád ale cítím nevýhodu v tom, že neumím na klavír. Chtěl bych třeba skládat složitější aranže, jenže s omezenou schopností hry na klavír to jde hodně ztuha.

Jak moc tě nástroj omezuje v projevu?

Hrát na cello je samozřejmě těžší než na kytaru, zvlášť když k tomu člověk zpívá. Violoncello není určené k hraní akordů, nemá pražce, ale jen čtyři struny a najednou obvykle zahraješ jen na dvě. Smyčec je navíc fyzicky náročnější, zapojí celé tělo, takže se hůř skloubí se zpěvem.

Chtěl bych se ale dostat do bodu, kdy na tom nebude záležet - písničky pro mě znamenají text, melodii a akordy, nástroj funguje jen jako aranž, kabát, který se dá měnit. Vím, že violoncello se stalo trochu mojí značkou a že to působí neobvykle, ale nechci vypadat zajímavě jako cvičený medvěd na koloběžce. Radši bych se bavil víc o tom, co píšu v textech.

K tomu se také dostaneme... Občas hraješ na cello trsátkem, což se moc nevidí. Proč a jak moc je to jiné než klasický způsob hry?

Zní to jinak - ostřeji a výrazněji. Struny violoncella v kombinaci s brnkáním bříšky prstů naopak znějí hodně měkce.

Jako jeden z mála máš na webu ke stažení zpěvník s texty a akordy. Chtěl jsi vyjít fanouškům vstříc, aby si tvoje písničky mohlo zahrát a zazpívat co nejvíc lidí?

Ano, přesně tohle si přeju - aby si lidi mohli moje písničky zpívat a interpretovat je. A zároveň to beru i jako archiv pro sebe. Navíc platforma kytario umožňuje zpěvník vytisknout v pdf a transponovat do jakékoli tóniny.

Momentálně se věnuješ jenom hudbě. Vyhovuje ti to, nebo ti to leze na mozek?

Vyhovuje mi to úplně. Jen bych časem rád přenechával byrokracii a různé vyřizování někomu jinému.

Využíváš v hudební činnosti nějak svůj druhý obor, ajťáctví?

Asi bych spíš řekl informatika než ajťáctví, ale v hudbě to nijak nevyužívám. Byla to prostě zbytečná, slepá větev. (úsměv)

Musíš se do psaní nutit, nebo to jde samo?

Musím se nutit a ty písničky vymlátit. Nápady sice přicházejí samy, jenže většinou jen v krátkých útržcích.

Čtvrtá deska "Cellem vpřed!" v názvu nabízí slovní hříčku. Čemu čelíš přímo - životu?

To je hodně filozofická otázka. Snažím se cellit tomu, jaký jsem já a jaký je svět kolem mě, a ne vždy si tyhle věci rozumějí. Člověk pak často stojí před volbou mezi pohodlnou cestou a tou náročnější, ale víc v souladu se sebou. Já se snažím postavit čelem náročnosti té druhé.

Oproti předchozí řadovce "Stepní vlk" působí novinka jako otočka - rytmičtější, hravější, popovější, barevnější, optimističtější. Prošel jsi osobní změnou?

Ne. Je to prostě koncept, který jsem měl vymyšlený od začátku, už v době, kdy jsem dělal "Stepního vlka". Stejně tak dlouho nosím v hlavě i koncept další studiovky. Nebaví mě dělat pořád to samé. Tvorbu si často třídím do různých přihrádek, ze kterých časem vzniknou alba, takže se klidně stane, že starší písničky skončí na mladší desce.

To je přesně případ písní "Nestíhám" nebo "Prsa" s Michalem Horákem. Proč nevyšly už na minulé nahrávce - nezapadaly do tehdejšího konceptu?

Přesně tak, tohle je jeden z těch případů.

Jak to bylo s vydáním - stíhal jsi termíny a všechno okolo?

Původně jsem si myslel, že album vydám už na jaře 2025, pak jsem to posunul na podzim, abych stíhal úplně v klídku a pohodě. Samozřejmě to i tak zůstalo dost hektické a stresoval jsem se, zda to vůbec všechno stihnu. Ale zadařilo se.

Na vydání jsi vybíral peníze přes Donio. Jakou nejbizarnější odměnu mohli fanoušci získat?

Už potřetí nabízím možnost vysbírat si album na takové pokladovce. Týmy posluchačů chodí po předem neznámých stanovištích a na každém získají kód, který jim prozradí polohu dalšího místa. Zároveň si tam vždy odemknou další píseň a moje namluvené povídání o ní i o místě, kde se zrovna nacházejí.

Letos jsem tuhle cestu udělal po Praze, u "Stepního vlka" to zase probíhalo v Moravském krasu. Vždycky se to snažím sladit s náladou alba a jednotlivých písniček. Lidé mi pak posílají reporty a fotky a mám dojem, že to funguje jako docela úspěšný nápad.

Jednou z odměn bylo přehrání písně dle výběru. Co sis musel vzít do parády?

Ano, slíbil jsem, že se naučím a nahraju na cello se zpěvem jakoukoli píseň jiného autora. Zatím jsem se na to nestihl podívat. Schválně si to nechávám nepřečtené v mailech a chci si natočit autentické reakce. Brzy se do toho pustím, doufám, že tam nebude žádná šílenost.

Na novince řešíš problémy běžného života - nepůsobí tak krizově jako minulá řadovka. Co to mentální přenastavení? A "Divnej Franta" je reálná postava?

Nevím, vždy se objeví nějaká aktuální krize, kterou člověk řeší, chodí to ve vlnách. To, že jsou alba koncepční, znamená, že pro dané téma sbírám podklady i několik let. Za tu dobu samozřejmě nemám konstantní rozpoložení, takže podle toho, v jakém stavu písnička vznikne, ji hodím do jedné z přihrádek na budoucí nahrávky, jak jsem zmiňoval.

Žádná velká katarze se u mě nekonala, i když menší možná ano. Roli hraje i to, že se teď můžu živit jen hudbou a víc se potkat sám se sebou. Dřív to byly doby velké nejistoty, co se mnou vlastně bude - kariéra ajťáka mi unikala a ta hudební zůstávala nejistá. To platí pořád, ale už aspoň o trochu míň. A "Divného Frantu" si ponechám jako tajemství. (úsměv)

Song "Nechci nic" reaguje na informační teror z mobilů, sociálních sítí a reklam. Souzním s tím. Jak moc tě štve dnešní doba spoluprací?

Štve mě ten prázdný obsah. Všechno je takové rychlé nic, které vyšumí. Přijde mi, že lidi to ve výsledku vydeptá a otráví, ale stejně nedokážou vzdorovat rychlým dávkám dopaminu. Ani já to nedokážu. Pak po dvou hodinách scrollování člověk zjistí, že právě viděl dvě stě videí o ničem.

Jak často míváš "Den blbec"?

Každý týden se takový blbeček najde.

"Co bude, to bude" - už to tolik nehrotíš a víc necháváš věci plynout?

Asi jo, možná stárnu nebo co. (smích)

Proč jsi podle textu songu "Asi mě máš ráda" u faráře na blacklistu?

Nevím, to jsem tam spíš tak plácnul. Ale možná jsem tam podvědomě protlačil, že jsem katolickou církev opustil, když mi bylo zhruba čtrnáct, protože se mi hlavně příčilo přikázání nesesmilníš. Což se nezměnilo. (smích)

Jak to, že nemáš duši pohodáře, jak zpíváš v "Asi mě máš ráda"?

Ne všechno, co zpívám v první osobě, znamená, že to tak fakt žiju. Xindl X taky není dysgrafik či dyslektik a v oku nemá tik... Ale zpět k otázce: nemyslím, že jsem největší flegmatik. Ani extra nervák. Proč to tak vychází, to se musíte ptát asi Stvořitele. (smích)

Pro skladbu "Tamten tamto" jsi našel inspiraci v pohádce "Pekařův císař"? Odráží její udavačské téma naši českou náturu?

Aha, tu pohádku jsem asi jako malý viděl, ale vůbec si nejsem vědom spojení s tou písničkou. Není to ani tak o udávání, spíš o výmluvách lidí, kteří se nakonec vykašlou na to dělat věci správně, protože je buď už správně dělá někdo jiný, nebo je naopak spousta jiných správně nedělá, tak proč by měli zrovna oni. A samozřejmě to platí i na mě, tyhle myšlenky mívám často.

S Xindlem zpíváš "Každý má názor". Ty máš nejčastější jaký? V jaké oblasti jsi rozumbrada?

Myslím si, že banán se má loupat od stopky. Loupat od špičky je jako otočit plechovku otvírákem dolů a pak ji otevírat pižlátkem z druhé strany. Je tristní, že takoví lidé mají volební právo. (smích)

Patří tedy ananas na pizzu, jak o tom v písni polemizuješ?

No, to je názor.

Další duet "Soutěže" jsi natočil s Terezií Kovalovou - vychází text z pravdivého příběhu? A jsi soutěživý typ?

Vychází z pravdivého příkladu. Určitě jsem soutěživý, i když bych si to nerad přiznal. A Terezie určitě taky byla, nevím jak dnes, to už je otázka na ni.

V refrénu si hrajete se slovy, která začínají na stejnou slabiku sou. Bylo těžké to poskládat? A láká tě zkusit podobných jazykových her víc?

Při psaní je dobré nastavit si mantinely, pak to jde jednodušeji. Jen nesmí být tak přísné, aby člověka úplně svázaly. Toto už spíš svazovalo - vypsal jsem si všechna možná slova na sou a vznikla z toho popsaná A4, jenže skoro nic nešlo použít tak, aby to v písni dávalo smysl.

Ztišení přichází v "O co vlastně v životě jde". Už jsi to zjistil?

Ne. (smích)