Některé projekty se nestihnou ani pořádně rozjet a už vlastně zaniknou. Kiiōtō prý taky málem nikdy nevznikl. Sice se Lou Rhodes z Lamb a Rohan Heath, který se v devadesátkách proslavil taneční formací Urban Cookie Collective, ale v základu jde o všestranného jazzového muzikanta, během let několikrát potkali, nikdy mezi nimi ovšem nevzniklo žádné větší pouto. To se zažehlo až před čtyřmi roky, kdy už oba skoro počítali s tím, že nic nového nenatočí. Náhoda ale chtěla jinak - Rohan oslovil Lou ke spolupráci na jednom tracku, který se sice vytratil do neznáma, ale setkání rozproudilo nápady a chuť znovu tvořit.

Aby to nebylo tak jednoduché, do všeho zasáhl covid a vznik "As Dust We Rise" se protáhl do loňska, kdy zcela nenápadně vyšel singl "Josephine Street". Album v sobě nenápadně spojuje světy, kterými si oba hlavní aktéři prošli: v nemalém tu promlouvají Louiny sólovky v akustických polohách, Rohan naopak skvěle doplňuje improvizacemi, dechy, klavírem a dalšími zvukovými detaily. Elektroniky a předtočených loopů se sice úplně nezřekli, prim na desce ale nehrají. V textech se objevují civilní témata či postřehy - třeba "Spanish Moss" vznikla jako reakce na výlet do New Orleans -, ale i smutek ze životních ztrát.

Přiznávám, že nahrávka mě tehdy velmi zasáhla, očarovala a nechyběla v mém přehledu za rok 2024. Od té chvíle jsem chtěl prožít její živou prezentaci, což vyšlo až na třetí pokus. První, jarní část turné obsáhla hlavně Itálii a Benelux, letní festivaly taky úplně neklaply - Bratislava sice leží skoro za rohem, termínově se mi ale nehodila. Až podzimní, asi nejdelší štace zařadila zastávku do pražské Cargo Gallery, bohužel ve sváteční den. Po Praze se děla spousta akcí, což se bohužel projevilo i na návštěvnosti. Přibližně sedm desítek lidí, možná i méně, však prožilo velmi intenzivní zážitek.

Ačkoliv cesta ze švýcarského Bielu byla dlouhá, na výkonu ani dobrém rozmaru hudebníků se žádná únava neprojevila. Lou a Rohana na pódiu doplnil jen kontrabasista Andy Hamill, v komorním složení si ale bohatě vystačili a ukázali celou paletu nálad, které "As Dust We Rise" ukrývá. Střídaly se instrumentačně bohatší kompozice s těmi, kdy znělo jen sólové elektrické piano a vokál. Mezi skladbami se mluvilo střídmě, když už se ale Lou chopila slova, podělila se o příběhy, které jednotlivé momenty večera citlivě propojily a dodaly mu něco navíc.

Kromě skladeb z desky zaznělo i dost nového materiálu, zdá se tedy, že zápal pro nové věci se rozjel natolik, že druhé řadovky bychom se mohli dočkat už na jaře. Singl "Butterfly" slibuje ještě větší zvukovou houževnatost, než jakou nabízelo "As Dust We Rise". Vrcholem večera se ale stala hodně jazzově znějící "Lost Map" - hloubka prožitků vyvolala jednu z mnoha husin. Na tomhle místě musím vyzdvihnout excelentní hlasový výkon Lou, který bral dech. Vnímal jsem, že v tak pohodovém rozpoložení a nadšení pro hudbu jsem ji roky naživo takhle nezažil. Publikum tyhle znamenité momenty odměňovalo aplausem, který postupně sílil.

Z dob Lamb nechyběla "Lullaby" a hlavně "Cotton Wool", jež v jazzové variaci pro piano ohromila a přitom si zachovala gradaci nálady. Ze svých sólovek zpěvačka vybrala třeba na první pohled nenápadnou "There for the Taking" ze třetí desky "One Good Thing" - sama hrála na akustickou kytaru, do toho znělo pár linek kontrabasu a piano a vyklubala se z toho další nevšední verze. S každou písní v setlistu si muzikanti pohráli: většinu zahráli živě s pomocí pár předtočených smyček, navíc zvukaři nachystali skvělé nazvučení, takže vynikl každý detail.

Publikum zaujatě poslouchalo, nechalo se unášet krásou a mobily zůstaly většinou v kapsách. Potěšilo, když se několik lidí připojilo k Lou a zpívalo jí backvokály, což jí udělalo velkou radost. Dokonce když po koncertu Lou a Rohan prodávali desky, podepisovali se a rozmlouvali s fanoušky, jednoho z nich poznala. A tolik prodaných kusů limitovaných vinylů asi ani nečekali, Rohan v závěru prozradil, že pro berlínský koncert, který se konal o den později, jim jich už moc nezbylo.

Koncert Kiiōtō patřil k těm, které nechci nikdy zapomenout. Kvůli kouzlu momentu, vzájemné sounáležitosti, muzikální všestrannosti, prožitým emocím, radosti z živého vystupování i lidskému přístupu všech zúčastněných. A doufám, že s chystanou nahrávkou přijedou znovu a podělí se o nové tvůrčí posuny. Jejich souhra a přátelské pouto je totiž nepřehlédnutelné.