Byla jsem tam a spíš to přežila, než si to užila, chce se mi zvolat! Koncert jsem chtěla zabalit už po pár písních, protože i já se svými skoro 180 centimetry jsem viděla kulový a chlapi se ještě gentlemansky cpali přede mě (klasický obraz dnešní doby). Položila jsem si přeformulovanou shakespearovskou otázku: "Vidět či slyšet? To je oč tu běží." A chlácholila se slovy: "Vydrž, prťka, vydrž," jak se praví ve filmové klasice "Sněženky a machři". Jenže kdo ví, jestli J.A.R. ještě vůbec někdy uvidím naživo? Tak jsem se hecla a zůstala, i když narváno bylo všude fakt neskutečně.

Když jsem kapelu na konci července viděla jen bez Dana Bárty, nenapadlo mě, že se jednalo o poslední vystoupení před něčím dalším, snad ještě horším, kdy druhý den po pražském koncertu oznámil Ota Klempíř kandidaturu za Motoristy sobě a tím si pro něj nečekaně podepsal ze skupiny vyhazov. A to jsem před pár lety tesknila, že kapela zní furt stejně, a byla vděčná, když vydali album "Ježíš Kristus neexistus?", jejíž stejnojmennou písní pondělní set začínal. Nemám se rouhat.

I když dvě silné osobnosti odpadly a Michael Viktořík zůstal z původní pěvecké sestavy jak poslední Mohykán, se svou rolí se popasoval se ctí. Zbylé pěvecké party si mezi sebe rozdělili Ondřej Ruml s Michalem Skořepou a Terezou Černochovou, na což jsme víceméně zvyklí z letních vystoupení. Jen si s tím museli pohrát jinak a vzít na svá bedra víc.

V Lucerně ale vypomohli i Matěj Ruppert v "Žárlíme na Romana", PSH ve "Sláva nazdar výfetu" či Vojta Dyk v "Jsem pohodlný". Po více než půlroční absenci se nekonečných ovací dočkal Dan Bárta. Host, nehost, byli jsme rádi, že ho vidíme. V přídavcích si kvůli sluchovým potížím, co ho od jara trápí, radši nasadil na uši sluchátka.

Na J.A.R. chodím pravidelně tak sedm let, ale songy "Ty ho vidíš Otavo má" či "Babička" jsem slyšela naživo prvně. Jinak se setlist držel zaběhnutého mustru. Když už hráli v Praze, mohli po letech oprášit písničku "Potomek Prahy", za to bych se vůbec nezlobila. Závěr koncertu se proměnil v happening, kdy se na pódiu objevili snad všichni hostující zpěváci.

Parta si během večera párkrát postěžovala, že jako diváci nejsme slyšet, ale mně se chtělo odvětit - a vás zase vidět! Holt potřebuju kompletní balíček, jak vizuální, tak sluchový, abych si koncert naplno užila - což během tohoto večera fakt nešlo. Ale z těch útržků, co jsem viděla a slyšela, bylo znát, že si to alespoň náramně užili ostatní, kteří stáli blíže pódiu.

Formace také oznámila, že jde o poslední koncert před pauzou. Otázkou zůstává, zda trvalou, nebo jen dočasnou. Co si budeme, J.A.R. bez oněch dvou zásadních členů nejsou J.A.R. v pravém slova smyslu. Připomínají trochu psíka z vizuálu k tomuto koncertu, kterému chybí dvě nohy. Není to úplně ono, ale nějak se pohybuje. Na druhou stranu by byla škoda to zabalit.

"Hudba, písně, zábava - to je naše zásada," prohlašují a mají pravdu. Otázka je, kdo kapele může vtisknout ducha a hlas. Autorsky se přímo nabízí Mucha, ta by do toho navíc prý šla a v textech se taky s ničím nepáře. Z pěveckého hlediska mi k nim nejlíp sedí Ondra Ruml, jenže ten má svých aktivit dost. Michala Skořepu díky tomuhle hostování poznalo víc lidí a zároveň tak přibližuje svůj projekt Pan Lynx. Kdyby se mikrofonu chopili Matěj s Terezou, hrozí, že to v uších posluchače splyne s Monkey Business. Rapovou klempířovskou část klidně zvládne sám Viktořík.

Pauza, tentokrát opravdu promyšlená, skupině určitě neuškodí, je lepší, než něco narychlo spíchnout. Když už jít do změn, tak podle mě s někým ověřeným a zkušeným, ne s náhodně vytaženou novou tváří. Budoucnost každopádně ukáže.