Letos se z Prahy znovu stalo epicentrum temnoty. Pátý ročník Prague Death Mass nehrál na trendy ani na komfort, všechno bylo o esenci temna, o podzemí, o víře v čistou sílu black/death metalu. Už warm-up ve Futuru otevřel bránu, kterou nebylo snadné zavřít. Česká Silva Nigra přinesla poctivý domácí rituál, nizozemští Fír a polští Cień dali zmrzlému prostoru chlad severu, italští Funest přitáhli temnotu jako z horečnatého snu. Skutečné spálení přišlo až s Törr, kteří připomněli, proč tahle země pořád patří do černé mapy Evropy.

Hlavní tělo festivalu v Křižíkově pavilonu bylo jako trojhlavá bestie: každý večer jinak dýchal, ale všechno pálilo stejně. Zvuk se zarýval do kostí, světla spíš jen naznačovala obrysy a dým byl tak hutný, že šlo dýchat jen mezi riffy. Kanadští Blasphemy vtrhli na pódium jako tank: špína, agrese, nekompromisní výprask, který nikdo z publika neočekával přežít se suchým trikem. Americká Profanatica následně dokázala, jak primitivní může být poezie, když má dost nenávisti v krku.

A pak přišli Thy Antichrist (Kolumbie/USA). Jedna z nejočekávanějších show festivalu a jeden z jeho nejsyrovějších vrcholů. Teatrální antikristovská performance frontmana Antichrista 666 působila jako bizarní kázání světa na pokraji kolapsu. Jejich black metal, nasáklý jak jihoamerickým žárem, tak americkou scénickou extravagancí, šlehal z pódia v podobě plamenů, šílených gest a démonické energie. Moshpit se rozjel jako lavina, nebylo to o dokonalosti, ale o transu, o chaosu, který člověka vynese, aby ho o minutu později zase rozmetal o zem.

Norští Gaahls Wyrd po nich přinesli zcela jinou dimenzi - studenou, teatrální, ale hypnotickou. Synové již zmíněného severu Aura Noir znovu připomněli, proč jsou otci black/thrashe, a Varathron rozvířili vzduch řeckým mysticismem, který rezonoval i v posledních řadách. Mezitím belgičtí Neptunian Maximalism totálně rozbili pojem metal - saxofony, tribální rytmy, vrstvy dronů; experiment, který festival posunul do duchovního surreálna.

Celková dramaturgie byla mistrovsky vyvážená. Žádný den nebyl přepálený, žádný prázdný. V davu se potkávali fanoušci z Japonska, Norska i Jižní Ameriky a všichni se shodli, že tahle scéna má pořád duši. Křižíkův pavilon fungoval jako chrám - beton, železo, kouř a decibely, které rozvibrovaly stěny i plíce.

A pak přišel ten okamžik, kdy se peklo otevřelo směrem vzhůru: Planetárium Praha. Závěrečný severský rituál s Vemod a Mysticum překročil hudbu. 8K kopule obklopila posluchače obrazy vesmíru a zničení, zvuk proudil v 360°, jako by vás vtahovala černá díra. Mysticum byli čistí kybernetičtí proroci - industriální zlo na hranici ambientu. Lidé po setu seděli v tichu, jak po modlitbě, kterou nelze zopakovat.

A organizace? Přesně, jak se od undergroundu čeká - trocha chaosu, trocha improvizace, ale všechno v duchu autenticity. Žádné korporátní bannery, žádné zbytečné řeči, jen tma, zvuk a oddání. Po pěti nocích, kdy Praha vibrovala mezi smrtí a extází, bylo jasné, že Prague Death Mass V zůstane zapsaný jako ročník, který překročil hranice žánru. Nešlo jen o metal, šlo o stav vědomí. A kdo u toho stál, ten ví, že v tom tichu po poslední notě pořád něco zní.