Očista hlukem. Brutální magie Swans rozvibrovala prostor ARCHA+

Možná to byla poslední příležitost zažít - tady se skutečně příliš nehodí použít slovesa slyšet nebo vidět - Swans v oné drtivě intenzivní kapelní podobě. Michael Gira, který formaci už roky vládne, mluví o jejím dalším konci, o další proměně, o dalším posunu značky. Kam? To ví jen on sám. Jisté je jedno: Na státní svátek přijelo do Prahy monstrum, které rozhodně dostálo své pověsti.

Úvod večera patřil Jessice Moss. Její set se pohyboval spíše v poklidných ambientních vodách a kupředu jej táhly tklivé houslové melodie. Kanadská muzikantka si vystačila sama, pomocí looperu vrstvila jednotlivé zvukové prvky, skladby tak nabývaly na objemu a postupně se zase rozpouštěly do ticha, putovaly od křehkosti po nátlakovou vzdorovitost. Výsledkem nicméně byla ale bohužel jen trochu sofistikovanější hudba pro obřadní síně, která strhávala jen místy. Poklidná byla možná až příliš, do tklivých tónů se tak často prolínal hovor z publika i syčení kávovaru z baru.

Swans se na aktuálním turné - a výborné květnové desce "Birthing" - loučí s velkým kapelním zvukem a principál Michael Gira přivedl na pódia partu, která tomuto záměru propůjčuje dojem velkoleposti.

Aktuální sestava totiž na jeviště nevpouští nikoho, kdo by si již v minulosti neprošel Girovým tvrdým drilem. Někteří, jako kytarista se vzhledem nezúčastněného profesora matematiky Norman Westberg, pamatují ranou éru osmdesátých let, jiní, jako baskytarista Chris Pravdica, přišli až s novou érou po roce 2010. Dana Schechter s Girou hrála v neofolkových Angels Of Light a trojice Kristof Hahn, Larry Mullins a Phil Puleo tvoří už roky pilíře mocného zvuku Swans, ke kterým se může Gira v případě potřeby vždy vrátit.

Očekávat, že by se snad septet držel studiové podoby skladeb, by bylo liché. Pro Giru a spol. představují koncerty laboratoř, kde se mohou již natočené skladby rozvíjet a ty, které se dosud nezachycené vznášely v éteru, dostávat konkrétní tvar. Není to improvizace, není to chaos.

Swans pracují s hlukem, tlakem, drtivou repeticí, ale všechno je matematicky vypočítané, děsivě přesné a pečlivě řízené nevyzpytatelným lídrem. V posledních letech nechal ležet elektrickou kytaru, místo toho teď před kapelou sedí usazen s akustickou kytarou na klíně, stále ale zůstává oním charismatickým, místy až děsivým dirigentem, který svým pohybem celý hlučný kolos řídí, neváhá se otočit zády k publiku nebo si muzikanty umravnit podle svých představ.

Gradace se tu může protáhnout na dlouhé minuty, minimalistické basové figury, často zdvojené, pohání celý mechanismus kupředu a hudba nedává posluchači prostor, aby z jejích osidel utekl. Pokud se přece jen najde moment, kde by snad vlnami hluku přikovaný divák začal pomýšlet na odchod ze sálu, Gira opět přišlápne pedál intenzity a masáž pokračuje. Cesta ke katarzi není procházkou po prosluněných zahradách.

Pohoda nevládne ani na jevišti. Gira cíleně buduje napětí, ke svým kolegům se chová až s diktátorskou urputností. Tvrdě jde za svou vizí a šestice, která ho obklopuje, se v jeho rukou mění v nástroje, které jeho hudbu realizují. Málokdy je na pódiu kapela, která má v sobě natolik hněvivou energii. Ta se pak vtěluje do hudby samé a podepisuje se na jejím uhrančivém kouzlu.

Na koncertech Swans se čas a realita rozplývají. Nakonec v Praze hráli dvě a půl hodiny. Ale je tenhle údaj vlastně podstatný? Ani ne… Strávit čas s nimi a nechat se zaplavit jejich zvukovým vlněním je totiž bytostně osobní a těžko přenositelný zážitek. Hypnotický, strhující, místy nepříjemný, ale v každém okamžiku zatraceně působivý.