Uplynulo sedm let od poslední desky Lily Allen, na cenu Mercury nominované "No Shame". Na té Britka odhodila stud a vylíčila mimo jiné problémy s návykovými látkami, také ale rozvod se svým prvním manželem Samem Cooperem. A novinka, která v New Yorku vznikla z největší části za deset dní, má dle slov umělkyně být ještě osobnější. Jde to?

Ano. Nepřekvapivě pojednává o událostech vedoucích k loňskému rozvodu s Davidem Harbourem, který v těchto dnech vyráží na press tour k nové řadě seriálového hitu "Stranger Things". Co ovšem překvapí je to, jak moc detailně si můžeme tento příběh představit.

Titulní otvírák začíná idylicky. Klidná skladba doplněná smyčci přibližuje stěhování do luxusního, několikapatrového domu v New Yorku. Zpěvačce (přiznávající, že by si nic takového jinak nikdy nemohla dovolit) nedlouho poté přichází nabídka na hlavní roli v divadelní hře, kvůli které se musí na čas vrátit do Londýna. Následuje zásadní telefonní rozhovor, v němž David požaduje manželství otevřít.

V následující "Ruminating" se snaží Lily tuto konverzaci rozžvýkat. Zběsilý, dunivý beat však dává tušit, že se to moc nedaří. Šikovně použitý auto-tune tento pocit jen umocňuje. Právě emoce se stávají tím, s čím autorka hitů "Smile" či "Fuck You" na novince pracuje mistrně. Vztek, smutek, zničenost, smíření - to vše tu lze najít a cítit. A má to sílu.

Na žádost nicméně přistoupí. Podmínka? Stýkat se jen s cizinci, a jedině za sexuálním účelem. Jak však provalila nechtěně přečtená SMSka, americký herec tuto část dohody porušil (konkrétně s kostymérkou, kterou Lily v textech anonymizuje jako Madeline). "Nemůžu pochopit, že jsi hrál tenis / Kdyby šlo jen o sex, nežárlila bych / Ale se mnou si nezahraješ," líčí popisy zrady v pianové, zasněně znějící písni "Tennis".

Když v dubstepem řízlém kousku "Relapse" pět let střízlivá dcera Keitha Allena kvůli pocitu zrady znovu přemýšlí nad alkoholem nebo drogami, bezpochyby jí tu zlomenost uvěříte. "Potřebuju drink, potřebuju Valium / Odstrčil jsi mě tak daleko a já musím znecitlivět," zpívá. Textově nejpikantnější položka čeká v polovině stopáže. "Pussy Palace", začínající hypnotickým intrem připomínajícím znělku zmíněného seriálu, šťavnatě popisuje poklady ukrývající Harbourův byt původně určený k procvičování bojového umění. Nejvtipnější je na tom všem, že mluvíme o nejchytlavějším songu ze všech.

Celá nahrávka se může pyšnit velkou pestrostí - třeba taková "Madeline" funguje na rytmech flamenca. Atmosféru ještě přiostří několik výstřelů ze zbraně. Konec alba ale citelně zpomalí. "Just Enough" za zvuků kytary a cella odhaluje všechny interpretčiny nejistoty. "Dívám se na svůj odraz, připadám si tak nepřitažlivá, tak stará / Objednala jsem se na facelift a říkám si, jak dlouho asi vydrží / Dala jsem ti veškerou svou moc, jak se vidím tvýma očima."

Majitelka Brit Award z roku 2010 se zde také zamýšlí nad tím, jestli s jejím partnerem nečeká jedna ze známostí dítě. Mělo by však zaznít, že v tomto příběhu ze sebe Allen nechce dělat oběť ani chudinku. I proto v závěrečné "Fuityloop" sarkasticky přiznává "Je to prostě tak, ty jsi troska, já jsem mrcha".

V hudebním průmyslu už od svých začátků platí Lily díky své prořízlé puse za provokatérku a celkově kontroverzní osobu. Vždyť v posledních letech uvedla nejen svou vlastní značku erotických pomůcek, ale skrze platformu OnlyFans sdílela i fotky svých chodidel (což jí, jak sama odhalila, vydělávalo víc než muzika).

Na "West End Girl" vypla jakýkoliv filtr a perem se trefuje do černého. Po dlouhé pauze se rozhodně vrátila ve formě, což jen potvrzují rostoucí denní přehrání na streamingových platformách. Jistě, nemalý podíl na tom má ona brutální upřímnost, bez dobré hudby by však zájem opadl. "Lemonade" a "30" mezi sebe mohou přivítat velmi povedeného sourozence.