Dobře, dobře, ten výsledek v britské albové hitparádě má samozřejmě i pár háčků. Pokud se na to podíváme střízlivýma očima, z nuly na číslo jedna se dá vyletět relativně snadno. Ne že by to i tak nebyl obrovský úspěch, ale pokud sledujete nejen ostrovní hitparády pravidelně, jistě dobře víte, že k takovému umístění občas stačí jen dobré načasování (v tomto případě přelom července a srpna, kdy toho obecně moc nevychází) a alespoň jakás-takás očekávání fanoušků.

Skutečnou výzvou ale zůstává pohybovat se na čelních příčkách i ve druhém, třetím a všech dalších týdnech. Pak se teprve dá říct, že nejde o rychlokvašku. A nutno říct, že třeba Reneé Rapp nebo Wet Leg, jejichž počiny vyšly v podobné době, se to podařilo a v druhém týdnu se z první příčky propadly na čísla čtyřicet, respektive dvacet šest. Zatímco recenzované "Pretty On The Internet" z top stovky(!!) ve druhém týdnu po vydání úplně vypadlo. To už nezní tak dobře, že?

Dnešní doba však funguje jinak a na kontext a hlubší porozumění není čas ani chuť, a tak se o druhé řadovce The K's už navždycky bude psát jako o "tom albu, co z prvního místa vytlačilo Oasis, kteří zrovna tou dobou hráli ve Wembley". A to je nálepka, kterou bez ohledu na okolnosti a realitu prostě chcete.

Tato recenze ale vznikla nejen proto, aby věci uvedla na pravou míru, ale také aby vám sdělila, zda se dvojka alespoň vyrovnala debutu a zda i po pouhém roce donedávna no-name kapela dokázala příznivce ostrovního indie rocku znovu nadchnout. A odpověď už asi vzhledem k výslednému číslu tušíte - povedlo se to.

Kvarteto z Earlestownu totiž má jednu fenomenální vlastnost. Dokáže skládat vážně nádherné a nesmírně chytlavé melodie, které prostě chcete slyšet nejlépe na fotbalových stadionech. A ačkoliv na nich si parta kolem vynikajícího zpěváka Jamieho Boyla ještě nějakou dobu zcela určitě nezahraje, ty ambice prostě nelze nevnímat.

Mimo překrásného vokálu a hitově klenutých, povětšinou svižných melodií, se totiž skupina pyšní ještě jednou velkou devízou. Kromě bicích a kláves vystupuje hned se čtyřmi elektrickými kytarami (z toho jedna je basová), což - jak určitě víte - vždycky znamená úžasný zážitek.

A to ještě pořád není všechno: skvěle jde totiž muzikantům ještě jedna věc - balady. Ukázali to už na odzbrojujícím debutu "I Wonder I If The World Knows", který to dotáhl až do sólových výročních žebříčků za rok 2024, a znovu o tom přesvědčují i na dvojce. A to především v její deluxe edici, kde v bonusových akustických verzích předvádějí, jak krásně to zní, když se ústřední hlas snaží rozkvést.

I rozchodová balada "Helen, Oh I" ze standardní verze ale dokáže chytit za srdce a zcela určitě se stane trvalkou v jejich koncertních setlistech. A nacházejí se tady i další, jako třeba "Perfect Haunting", která za doprovodu klavíru a houslí připomíná, jaké to kdysi na začátku milénia bylo super, když ještě Train dokázali natáčet dojemné balady. V tomto případě si frontman představuje, co asi jeho partnerka bude prožívat, až on odejde do nebe a ona si bude pouštět jeho songy a tančit s jeho duchem. Silné.

V textech se pánové zaobírají například tím, co po sobě na světě zanechají ("Gravestone"), vypořádávají se s nově nabytou slávou ("Running Away Now"), ruským carem bažícím po dalším území ("Sold It, Own It") nebo se trochu zakamuflovaně vyznávají z touhy po potenciální švagrové ("Me And Your Sister"). Ať už ale Jamie zpívá o čemkoliv, vždy jde jeho angličtině krásně rozumět a nadto ještě v jeho hlase slyšíte nefalšované emoce.

Druhá deska The K's možná postrádá ten moment překvapení, který se dostavil u prvotiny, od níž nikdo nic nečekal a náhle se všichni drbali na bradě, odkud že se to ta kapela s divným názvem vlastně vzala. Udržuje si ale nastavenou kvalitu, kterou novými písněmi minimálně srovnává. Smysl tedy dává seznámit se s oběma kolekcemi. A hlavně na ně vyrazit někam naživo, dokud jsou ještě relativně malí. Nejbližší příležitost přijde už 20. října v Café V lese. Tak to nepropásněte. Dlouho to nepotrvá.