Čert ví proč, ale nejlepší písničku kariéry Hot Milk, tedy desítkovou "Where Does The Light Get In?", která novou éru vedoucí k recenzovanému albu odstartovala, na desce bohužel nenajdeme. Toto rozhodnutí je o to nepochopitelnější, čím víc "Corporation P.O.P" posloucháte a uvědomujete si, jak strašně moc tam ta skladba o hledání naděje v temnotě chybí. Formace na ní ukázala obrovský talent pro práci s napětím, dynamikou a nezapomenutelnými refrény a výsledek patří do té části jejího repertoáru, z níž emoce doslova stříkají.

Nové album však jde úplně opačnou cestou. Už z vydaných singlů ještě před samotným releasem desky bylo zřejmé, že Hot Milk chtějí být hlavně angažovaní. V "90 Seconds To Midnight" řešili válku, ve "Swallow This" otevírali téma politické propagandy a rozdělování společnosti a v "Insubordinate ingerland" zase problémy dělnické třídy v Británii, čímž do jisté míry navazovali na odkaz "American Idiot" od slavnějších Green Day.

A ani v nesinglových písních nepolevili. V "American Machine" zpívají o znuděnosti a otrávenosti Amerikou a vyčítají jí nedostatek lidskosti a citu, v "Hell Is On It's Way" už rovnou varují před jadernou katastrofou. S těžkými tématy však nepřestávají takřka celou stopáž, takže v "Sunburn From Your Bible" zase odmítají, aby se jich dotkl Bůh, a zpívají o nebezpečích plynoucích z církve. A kupříkladu "Warehouse Salvation" je zase o vykořeněnosti z jejich domovského Manchesteru a snaze uniknout svému osudu.

Na angažovanosti samozřejmě není nic špatného a k mládí, natož k punkovému, a k DIY přístupu to bezpochyby patří. Navíc do jisté míry přináší osvěžení pro jednou slyšet kapelu, která zná i jiné problémy než ty s láskou a vlastním egem. Jenže tady se přes samotný obsah trochu zapomnělo na formu. Ta je totiž důležitá úplně stejně. Protože ty písničky si nebudete přehrávat jen proto, že k vám promlouvají svými texty, ale taky proto, že vás baví je poslouchat - že mají chytlavé a zapamatovatelné melodie, zpěvné refrény a zajímavou produkci. A to se tady děje spíše nárazově.

Novinka nadto ještě jde krapet jinou cestou než předchůdci. Zapomeňte na pop-punk, "Corporation P.O.P" je mnohem více punk-rock a místy dokonce i hardcore. Ve své druhé půlce se ale album překvapivě trochu láme a se stále silnějším příklonem k naneštěstí velice nevýrazné elektronice deska končí jedinou a bohužel nikterak výjimečnou baladou.

Z opakovaného poslechu je zřejmé, že Hot Milk chtějí nabídnout nejen sdělení, ale zároveň se snaží, abyste si jich všimli. Hodně se tady křičí, méně se zpívá. Jako by silná melodie byla nepřítelem punkové syrovosti a upřímnosti, kterou se Britové chtějí zaštítit primárně. Z "Corporation P.O.P" to tak ve výsledku dělá spíše dílo, které si pustíte, když potřebujete pořádně nakopnout. Třeba v posilovně.

Jestliže ale kromě už vydaných singlů druhá studiovka nabízí čistě z hudebního hlediska už jen výbornou vypalovačku "Aspyxiate", svědčí to o tom, že jako celek představuje dlouho očekáváná kolekce lehké zklamání. Neznamená to, že byste skupinu s výrazným ústředním duem v podobě Hannah Mee a Jima Shawa měli ignorovat, protože jako autoři mají bezpochyby co říct. Jen to už bohužel nejsou tak perfektní muzikanti, jak to ještě nedávno vypadalo.