Petr Bende zažívá v současnosti příjemné období v soukromém i v profesním životě. S partnerkou Barborou přivedli na svět třetího syna Jonáše a na poli hudebním vdechl duši odvážnému projektu. Písničky Petra Nováka už přezpíval leckdo, přičemž hity brýlatého zpěváka tu s námi stále zůstávají i téměř po třiceti letech od jeho skonu. A dá se čekat, že se to ještě dlouho nezmění.

Ještě než se do tohoto projektu Bende pustil, požádal o posvěcení od dědiců autorských práv. Daniela Jakoubková tomu byla nakloněna a jednoznačné ano řekli i spoluhráč z kapely George and Beathovens Karel Kahovec či legendární textař Ivo Plicka. Dostatečně silný mandát na to pustit se do tvorby nových aranží zavedených skladeb i pro pečlivý výběr ze zpěvákova bohatého repertoáru.

A skutečně: filharmonie se ukázala jako dělaná pro to, aby skladbám Petra Nováka dodala jinou a přitom tak přirozenou atmosféru. V jeho repertoáru totiž nenajdeme jen juchavé, jásavé a durové rádiové hity, ale také skladby, kterým nechybí určitá temnota, dramatičnost, stísněnost. Jedna z mála drobných výtek směřuje maximálně k příliš vysokému tempu skladby "Dětské oči": minimálně její začátek s recitativem by si zasloužil být pomalejší.

Ale jinak potěší, že se zdaleka nejedná o pouhý výběr hitů (samozřejmě několik z nich nechybí ani tady a je to moc dobře), ale znovu vyniknou nádherné skladby "Sladké trápení", "Dívenka z duhy" nebo "Hlad je jen žízeň v převlecích". Právě tahle píseň pochází z posledního nahrávacího období Petra Nováka a jako by připomínala jeho závěrečné dny životní pouti.

Zdůraznit si zaslouží parádní aranže, které napsal Jan Lstibůrek a podílel se na nich i Petr Bende, výborný výkon Filharmonie Bohuslava Martinů pod vedením dirigenta Roberta Kružíka a také skvělí doprovodní vokalisté Alena Průchová, Naďa Wepperová, Markéta Amerighi, František Raba, Jaromír Miškovič a Adam Koubek. Někteří z nich účinkují ve "StarDance" nebo doprovázeli Karla Gotta a hlavně v dramatičtějších skladbách "Dívenka z duhy" či "Pokoj č. 26" jsou jedním slovem výborní.

Zapomeňte na tradiční kapelní zvuk, bicí, basu či klávesy. Zde pouze občas slyšíme citlivou akustickou kytaru protagonisty, která jen citlivě doprovází a zvukově cukruje hlavní ansámbl. "Chtěl jsem být pokorným průvodcem těmito skladbami, které mají stále co říct. Je to pro mě srdeční záležitost," píše v doprovodné tiskové zprávě zpěvák.

Tohoto cíle se mu podařilo dosáhnout naprosto perfektně, protože má talent, spoustu hudebních darů a umí s nimi vhodně zacházet. Kvalita se pozná i podle toho, že s přibývajícím počtem poslechů nahrávka nezačne nudit, ale naopak nutí k opakovanému poslechu. A za to si Petr Bende zaslouží pomyslné smeknutí klobouku.