S albem "International" Saint Etienne uzavírají tvůrčí kruh. Nemají však potřebu se jen ohlížet a melancholicky vzpomínat. Nahrávka totiž nabízí současnou popovou estetiku, grácii a neobvyklé příběhy, které k jejich kariéře patřily odjakživa. Pokud to bude skutečně poslední deska, loučí se s hlavou vzhůru.
Příběh hudebních nadšenců ze
Saint Etienne je plný mnoha odboček, projektových odskoků, ale i zcela vlastní poetiky. Sarah Cracknell, Bob Stanley a Pete Wiggs za celou třicet pět let trvající kariéru přišli s mnoha originálními nápady, každý počin měl nějaké ucelené téma a zvukový formát. Ten se postupně vyvíjel, tu nabral na tempu, tu naopak ubral.
Studiovka "I've Been Trying To Tell You" fungovala jako soundtracková výprava a stavěla na downtempu a důmyslném samplingu, naopak minulá
"The Night" se vnořila do ambientního intermezza problouzněné noci. A "International"? Zcela jiné pojetí. Charakteristickým prvkem se stala spolupráce.
Pro loučení si sice vybrali šťastnou/nešťastnou (?) třináctku, ale sama zpěvačka Sarah přiznala, že k ukončení společné tvorby vedly každého z nich jiné důvody. Přesto se chtěli rozloučit ve velkém stylu. "International" tak klidně mohlo vznikat (možná i) v průběhu několika let, paralelně k výše uvedeným kolekcím. Vedle toho si pozvali nemalý počet hostů - přátel z branže.
Vzešla z toho pestrá záležitost, která vás vtáhne a připomene charakteristické prvky formace. Zároveň jde o jakýsi oblouk k vlastním kořenům a inspiracím, z nichž se
storyline milovníků Londýna začala utvářet.
Novinka ale nestaví na nějakém dramatickém dogmatu: není striktně smutná a naplněná sebereflexí toho, co za roky vzniklo. Neb se toto trio nikdy příliš neohlíželo, také zde odkazy na dřívější záseky zabalilo do současné optiky a všemu vdechlo nový život, jako by debut "Foxbase Alpha" zněl v dnešní realitě.
Podstatnou měrou tomu přispěl Tim Powell (
Xenomania), který zjevně do tvůrčího procesu zasahoval mnohem více. Každá z dvanácti skladeb má své vlastní mikroklima, ale taktéž skvěle slouží celku, kdy se postupně odloupávají nálady, které všechny v podání Saint Etienne odjakživa tolik zbožňujeme.
Nechybí ani pro ně typická lyrika, kdy zcela po svém popisují věci všedně nevšední, vlastní postřehy a pocity a nechybí ani špetka sarkasmu. Vše se proto nachází na svém místě, vlastní trademark byl jaksi rozebrán do posledního detailu a následně nově sestaven. Bob a Pete zůstávají neuvěřitelní hračičkové - tato dvojice má nutkání stále cosi tvořit.
V tomto ohledu "International" připomíná rozmanitou párty jízdu, která vychází z kombinatoriky beatů, synťákové evoluce osmdesátek, tanečních prvků z devadesátek a trip hopu. Snad jen závěrečná "The Last Time" jako jediná překvapí náznakem nostalgických linií.
Hned úvodní "Glad" vdechl Tom Rowland z
The Chemical Brothers pořádnou porci euforie. Zpětně doceníte, o jak funkční otvírák se jedná. "Take Me To The Pilot" v režii Paula Hartnolla z
Orbital staví na estetice zvuků z dílny
Faithless z dob jejich největší slávy.
Vince Clarke houževnatě rozechvěl klávesové melodie v "Two Lovers", ta nakonec funguje coby letní valentýnská vsuvka.
Nick Heyward v duetu "The Go Betweens" vytváří protipól k až andělské Sarah. Její společnicí v "Brand New Me" se stala Janet Planet (
Confidence Man) a obě si notují v typicky rozverném módu, kterým připomenou dávné hitovky "Nothing Can Stop Us", "Who Do You Think You Are" a jiné.
Nahrávka umí i rytmicky ubrat, "Sweet Melodies", "Fade" nebo již zmíněná "The Last Time" promlouvají v křehkých intencích, přesto se v nich skrývá dost veskrze pozitivní energie. Kontrastovat s nimi může syrověji se tvářící "Why Are You Calling".
Pokud album budete poslouchat jen na streamovacích platformách nebo si stáhnete jeho digitální podobu, budete ošizeni o neobvyklý bonus. Na fyzických nosičích jsou mezi většinu písní vloženy krátké rozhlasové znělky (necelé dvě minutky navíc z celkového času), které dobově mapují vývoj této skupiny. Prvek, který Saint Etienne dříve často využívali, se nyní vrátil jako jakési pojítko. Dotváří dojem, že posloucháte nonstop vysílání/desku.
"International" si nehraje na nic jiného než na poctivý indie popík s přesahem, který
Saint Etienne vždy uměli. Dokázali mu vštípit své nezaměnitelné detaily a snadno rozpoznatelné elementy. Kruh se tedy symbolicky uzavírá s nahrávkou, kterou fanoušci ve velkém očekávali - a dostane se jim poctivé porce, jež je dokáže nadchnout. V letošní roční bilanci by tento počin neměl uniknout vaší pozornosti. A pokud se potvrdí šuškanda, která již běží, možná se příští rok dočkáme i turné.