Irena Budweiserová se jako členka své mateřské kapely Spirituál kvintet či jako host na deskách jiných interpretů (namátkou ASPM, Rangers, různé muzikálové projekce) podílela na nepřeberném množství výborných nahrávek, které svým zvláštně položeným a neotřele znějícím hlasem vždy výrazně obohatila. O to větší pozornost si zasluhují její sólová alba, ať už na nich převažují převzaté písně (např. supraphonský debut z roku 1993 "Blues In Soul") či se jedná o téměř výhradně autorské desky, jakou je právě vydávané CD "Někdy si připadám jak pták".

A je to právě Budweiserové kvalitativní vzestup coby autorky (z patnácti položek není podepsána pouze pod "Včera a dnes", kterou složil Miroslav Linka na krásný text Josefa Streichla), který je asi nejvýraznějším přínosem nového alba do její bohaté diskografie. Pod třemi písněmi je podepsána i jako textařka, a přestože se v nich nebyla úplně vždy schopna zbavit nadměrného patosu ("Bezejmenná"), v zásadě nijak nevybočují z výrazného nadprůměru celého CD. Většina textů je v dobrém smyslu slova "dospělých" a civilních, to znamená, že se nesnaží od zítřka měnit svět a je z nich cítit vědomí, že to nejpodstatnější se odehrává uvnitř člověka samého či mezi dvěma osobami. Na druhou stranu však nepostrádají víru a naději, naštěstí i ty v odměřeném a tudíž přijatelném množství ("Moudrá hudba", "Noční rozhovor").

Muzikantské výkony doprovodné kapely Fade In (Fiala/Šindler/Linka) jsou dle očekávání bezchybné a profesionální, aniž by zúčastnění sklouzávali k chladně profesorské dokonalosti. Jednotlivé nástroje slouží písním jako celku a z každého tónu je cítit souhra prověřená množstvím odehraných koncertů a absencí potřeby předvádět své instrumentální mistrovství laciným a zbytečným exhibováním. Skupinu navíc doplňuje skutečný výkvět naší hudební scény - stále žádanější Miloš Dvořáček na bicí, František Kop na saxofony a basklarinet a klavírista Petr Malásek.

Celému albu pochopitelně dominuje hlas Ireny Budweiserové. Už na první poslech zní "Někdy si připadám jak pták" jako album, na němž Budweiserová zúročuje své bohaté zkušenosti a až úzkostlivě se snaží vyhnout zbytečnému manýrismu, což se jí až na drobné výjimky ("Po řece líné / plavat za mnou zkus / já čekám a zpívám / blues" v úvodní "Čekám" je už možná trochu za hranicí věrohodnosti; ale na druhou stranu - je to blues a tam takový výraz trochu patří) se jí to daří asi nejlépe ze všech jejích sólových alb. Její projev je zdravě expresivní, svůj hlas ovládá s naprostým přehledem a ve všech polohách zpívá přesně to, co si která žádá. Ukázkovým příkladem může být skladba "Noční rozhovor" (s pokračováním v "Ranním dovětku"), kde se ve funkových polohách pohybuje s takovým přehledem, jako by celý život nezpívala nic jiného. Zřetelnou výhodou je pro ni fakt, že si písně složila sama a je cítit, že zná sama sebe a ví, kde jsou její silné stránky a čemu se vyhnout. Z výše uvedeného trochu vybočuje skladba "V pasti", kde slova jakoby nekorespondují s hudbou a posluchač úplně neví, jak píseň uchopit.

To vše jsou však jenom chybičky na kráse jinak - jak mají Indies ve zvyku - perfektně vypraveného alba, které není ničím víc, než jen dalším důkazem, že Irena Budweiserová kolem sebe shromáždila hudebníky, s nimiž je schopna ze svého hlasu vytěžit maximum a s nimiž zní zdravě konzervativně, aniž by rezignovala na hledání svých osobních postranních cestiček směrem k nalezení písňového tvaru, který bude přesně tím jejím a v němž bude znít podle svých představ. Albem "Někdy si připadám jak pták" udělala na této cestě další důležitý krok.