Brutal Assault 2025 počtvrté aneb Rozloučení s metalovým maratonem s Opeth a Karnivool

Není nač čekat, kombinace rozkopaného průjezdu Jaroměří s víkendovým střídáním prázdninových turnusů způsobila, že do dějiště festivalu dobíhám tak akorát ve chvíli, kdy začínají vřeštět mexické trubky. Neklamné znamení, že na pódium míří grind-deathová Brujeria.

A už ta hlava nabodnutá na bicí sestavě dávala jasně na srozuměnou, že pohádky se tu vykládat nebudou. Tohle jsou spíš špinavé historky z podsvětí. Kapela se v loňském roce musela srovnat s úmrtím hned dvou členů - bohužel včetně frontmana -, nicméně jede dál. Ve zběsilém tempu, za zvuku nabroušených mačet a poháněná trávou. I ta směrem k muzikantům létala přes hlavy poněkud nervózní ochranky. Vydatný set.

O vydatnosti nelze úplně hovořit v případě Unleashed. Tihle Švédi sice před lety spojili death metal a vikinské legendy, na Brutal Assaultu ale jejich nájezd trochu postrádal energii. A navíc mu nezahrál do karet ani poněkud nevýrazný zvuk - zanedlouho na něj ještě dojde.

V reportech z minulých dnů jsem se už několikrát zmínil o tom, jak je příjemné pozorovat dorůstání kapel pro velká pódia. V sobotu byli přesně takoví Harakiri For The Sky z Rakouska. I ti si s Marshall stage poradili s lehkostí zkušených mazáků, a jakkoliv jejich melancholickému a notně atmosférickému black metalu více sluší tma nebo alespoň přítmí, šlapalo to velice solidně.

A jsme u toho zvuku, který tragicky poznamenal melodeathové klasiky Kataklysm. Kanadská formace přivezla speciální set postavený na klasickém albu "In The Arms of Devastation", jenže očekávaná devastace se bohužel nedostavila.

Zvuk byl trestuhodně opatrný, bez tlaku, a veškerou energii a nasazení kapely, které bylo jako vždycky špičkové, odeslal kamsi do prázdna. A ještě jedna poznámka: Kataklysm by si dozajista zasloužili pozdější slot. Lidí na ně přišlo hodně. Násobně více než na jedny z večerních headlinerů Karnivool...

Chytám jen druhou polovinu setu japonských Envy a i ta stačila emocionálně notně zdrtit. Vypjatá asijská emocionalita, post-rockový tlak, screamo, koncert prožitý do posledního tónu. Fascinující, silné.

Zůstávám na Atomic Rooster. Veteráni sedmdesátkové psychedelie nahradili podobně naloženého Arthura Browna - však taky tuto partu založili členové kapely zmíněného muzikanta.

Každopádně, odvážný dramaturgický krok se Brutal Assaultu zase jednou vyplatil, ukázalo se, že rozšiřování stylového záběru festivalu svědčí. Psychedelický rock v té nejčistší retro podobě sice začínal hrát před poněkud prořídlým auditoriem, dav nicméně pomalu houstnul a nakonec se táhnul až téměř k tzv. zelené louce, tedy odpočinkovému centru festivalu a místnímu marketu, kde lze pořídit cokoliv od bot přes pásky, trička, vodní pistole, vinyly až po klobouky. Nebo se můžete nechat potetovat.

Australané Karnivool nejezdí na starý kontinent příliš často - a do Česka už vůbec ne. Je to už více než dekáda, kdy tu zněl jejich sofistikovaný moderní progresivní rock s jen občasnými výjezdy na metalová žánrová pole, se spoustou barev, úsměvů a čistého muzikantství.

Tahle hudba rozechvívá úplně jiné struny než předchozích sto a více kapel v programu. Set, kde zazněla i novinka "Aozora", byl dost možná nejjemnější, jaký Brutal Assault za hodně dlouhou dobu pamatuje - alespoň podle toho, co jsem z něj mohl slyšet.

Opeth před lety namíchli metalovou obec tím, že se otočili zády k progresivnímu death metalu svého prvního období a jali se nořit do vod stále progresivního, nicméně rocku, který výrazně odkazoval k sedmdesátým letům. Loňská koncepční deska "The Last Will and Testament" vrátila do hry growl a zároveň dokázala uspokojit i milovníky onoho měkčího období.

Dobře naložení švédští hudební profesoři tak do Josefova přivezli set, který dával na odiv jejich metalovou duši. Opřít se mohli o velmi dobrý zvuk i bezprostřednost - Mikael Åkerfeldt se třeba před publikem hned v prvních vteřinách koncertu divákům na kameru přiznal, že po...lal úvodní kytarovou vyhrávku skladby "§1". Končilo se skutečně velkolepě: Dvojice "Ghost of Perdition" a "Deliverance" je výstavním kusem progresivního death metalu.

Poslední minuty čtyřdenního programu pro mě dobíhají na temném heroinovém jazzu Böhren & Der Club Of Gore. Německá formace, jejíž hudba by mohla směle podbarvit některé z filmů Davida Lynche, zahalila zadní Obscure Stage do hluboké temnoty. A tentokrát to není otřepaná metalová metafora. Vážně muzikanty osvětlovaly jen malé žárovičky, které z nich vytvářely jen mihotavé bludičky, podobně chvějivé jako pomalu se přelévající akordy piána, tóny kontrabasu nebo občasné zazvonění vibrafonu. A pak že je těžké stvořit intimitu na velkém letním festivalu.

Na hlavních pódiích ukončily osmadvacátý Brutal Assault sety The Halo Effect a Dark Funeral. Únavný, ale zároveň povzbuzující pětidenní (včetně nultého dne) maraton skončil. Nastává období postbrutální deprese a těšení se na příští rok.

Letošní edice festivalu nepřinesla razantní novinky, svou kvalitu si ale dokázala podržet. Unikátní mikrokosmos je stále velkým tahákem, program vypouští své nitky do nečekaných směrů a akce samotná potvrzuje pověst minimálně středoevropské špičky. Nasvědčuje tomu i množství lidí, které tentokrát dorazilo - a hlavně v prvních dnech to trochu ubíralo na komfortu. Uvidíme, co přinesou následující roky. Ostatně, Brutal má téměř za rohem kulatiny.