Saša Niklíčková v Telči rozsvítila už malinko unylý Hradišťan

Pokud v Telči panuje monotónní počasí, bývá to většinou dobře. Člověk si alespoň v létě užije tepla a nádherných večerů nejen na zámeckém nádvoří, ale i v celém centru krásného města, kterým Telč jednoznačně je. Letos jde však spíše o nezvyk. Stále prší a na letní poměry bývá dost zima. Platilo to i o tomto posledním koncertu, který autor reportáže letos na festivalu navštívil. Dvě dešťové přeháňky už opravdu příjemně neosvěžily, spíš dokázaly otrávit.

Písničkářku Alexandru Niklíčkovou pisatel nikdy neslyšel, takže když začala svůj set skladbou "Prsa", domníval se, že se jedná o dramaturgický úlet, který může skončit pěkným trapasem. Saša je totiž živel, který se doprovází pouze na harmoniku, ve svých textech jde na dřeň, nebojí se občas použít slovo, při kterém mravokárci významně pozdvihují obočí, což k filosofii Hradišťanu vůbec nesedí.

Ale lidem, kteří přišli ten večer na koncert, nechyběl smysl pro humor, sarkasmus a ironii, takže skladby "Zmačkaná žena" na téma otravného žehlení, "Ajta krajta", "Lednice" (ta zase řeší téma držení večerního půstu pro ty, kteří chtějí hubnout) či "Záchodová štětka" provázely nejprve lehké úsměvy a pak už normální smích.

Dnes se všichni berou strašně moc vážně a tahle dáma celý večer, který mohl lehce zamířit do vážného filosofování, zavedla úplně jinam. Závěrečné "Tetování" bylo jen upozorněním pro mladé ženy, aby si dávaly pozor, kam si na své mladé a pevné tělo nechávají umístit kérky, protože ty mohou časem naprosto změnit tvar.

Autor reportáže se nikterak netají obdivem a náklonností k tvorbě kapely Hradišťan, vedené primášem Jurou Pavlicou už několik desetiletí. Vždyť do naší hudby a společnosti přináší tolik potřebnou víru, naději a lásku. Proto navštěvuje její koncerty v Telči takřka každoročně.

Jenomže poslední novou tvorbu vydali muzikanti na desce "Vteřiny křehké" v roce 2014 a od té doby se jejich ediční výčet rozšířil pouze o výběrovky či koncertní nahrávky se Spirituál kvintetem a sourozenci Ulrychovými. Letos vydavatelství Indies reeduje vyprodané album "O slunovratu" v nové speciální verzi.

Jejich letošní program se až tak maximálně na tři či čtyři výjimky nesl ve znamení už dobře známých věcí od počáteční "Lásky" až k závěrečné "Ach synku, synku". Výjimkou budiž nádherná spolupráce se skupinou Jelen "Miluji tě", která v této komorní úpravě dostala ještě zlehka jinou, a přesto stále krásnou tvář, nebo píseň "Dobré věci".

Zato výlety do dávné historie, k našim předkům, do staroslověnského jazyka, už velmi dobře známe, a i když co se týče výkonu, profesionality či hráčských schopností se jedná pořád o kategorii 1A, pravidelným návštěvníkům by nový materiál bodnul jako sůl. To vše psáno s vědomím, že stejně jako například Olympic musí zahrát na každém koncertu "Želvu" a "Osmý den", Hradišťan má zase svoje "Modlitbu za vodu", "Vstávej, haleluja" či "Krátký popis léta".

Ale aby bylo jasno: je moc dobře, že Hradišťan tady stále zůstává, že hraje, dělá radost lidem a přináší pokoj všem lidem dobré vůle.