Lvmen už třicet let hrají podle vlastních pravidel. Svůj posthardcore-metal proměnili ve výkladní skříň atmosféry, hudbu pevně prolnuli s cinefilním hledačstvím - poznávacím znakem se stalo používání úryvků z často zapadlých klenotů domácí kinematografie. Navíc už od eponymního debutu vlastně tvoří jen jediný opus: Všechny dosavadní skladby jsou totiž pouze číslovány.

Novinka "Amen" k dosavadním pětadvaceti trackům přidává další čtyři kusy o celkovém rozsahu něco málo přes šestatřicet minut. Předchozí album "Mitgefangen Mitgehangen" sice, alespoň v digitální podobě a na CD, uzavřelo kruh s prvotinou, když za "XXV" následovalo "I", na šesté řadovce už se zase čísluje chronologicky. Dočkáme se někdy třicítky? Uvidíme, těžko říct. Lvmen se vracejí jen tehdy, pokud oni sami chtějí.

I šestý počin kapely zaplavuje posluchače vlnami kytarového hluku, které střídá s momenty melodického pohlazení. Úvodní "XXVI" se tak rozvíjí poměrně klidně, kytarové linky se kolem příjemce mámivě omotávají a ten už v okamžiku, kdy přijde brutální, křičená pasáž, nemůže uniknout. Finále prvního dějství zmasakrovaného vnímajícího zahrne vrstvy doomového bahna a nechá kontemplovat za vzdálených zvuků církevních zpěvů.

Druhá část otevřená samplem z Vláčilovy "Markety Lazarové" se valí ve středním tempu a vnáší do hry úsporný hypnotický motiv, který připomene nátlakové postupy Swans - s podobně pohlcujícím účinkem. "XXVII" stojí na nervózním očekávání. Pomalá a ještě pomalejší rytmika vytváří, společně s anglickými slovy, které občas přecházejí od mluveného textu ke zpěvu, a náhlými hlukovými nádechy velmi působivou iluzi napětí. Finále skladby vpustí do hry až šamanská bicí a špetku chaotických změn v zóně kytar.

Společně s rozervaným vokálem a tím specifickým uměním Lvmen, kdy šlápnout na plyn nebo naopak ještě posluchače přitlačit hlouběji do sedačky, tu vzniká velmi emociální hudební horská dráha, která umně pracuje s gradací a očekáváními. Téměř dvanáctiminutové finále opět dává na odiv melodické schopnosti Lvmen i talent cíleně erodovat a posléze i bořit své vlastní hudební stavby.

Lvmen dokážou být brutální, ale svým hlukem také hypnotizují, očišťují a uklidňují. Nahrávku "Amen" je potřeba poslouchat nahlas, čas od času při tom hodit hlavou do rytmu a jindy se jen nehnutě nechat drtit svíravými kytarovými stěnami. Ty ve finále ale nakonec skutečně utichají a zůstává jen vytrácející se lidský hlas. A ticho. Konec? Možná, kdo ví?

Jedno velké hudební dobrodružství se v každém případě rozrostlo o další kapitolu, která přináší spoustu dramatu, velkoleposti a vyhrocené emocionality v pro kapelu typickém skvěle vyváženém poměru. A ten i ve své šesté inkarnaci dokáže strhnout.