Čas, který uplynul od vydání posledního řadového (a nového) alba "U sousedů vyje pes" vyplnili Psí vojáci jednak skládáním scénické hudby ("Slečna Kristýna", Indies, 2002), jednak sólovým projektem Filipa Topola s Kofroňovým Agon Orchestra (Indies, 2001). "Těžko říct" obsahuje deset zbrusu nových písní a tři několikavteřinová zvuková intermezza a pochopitelně se okamžitě nabízí otázka, zda (a případně kam) se tímto albem Psí vojáci posunují. Jak je u této kapely zvykem, odpověď je v lepším případě nejednoznačná a hodně zamotaná.

"U sousedů vyje pes" rozhodně ve své době nebylo přijímáno nekriticky, s odstupem času lze však jednoznačně říct, že patří k tomu (nej)lepšímu, co Vojáci vydali. Kapela (po delší době opět bez saxofonu) zněla velice "jednolitě" a skladby překypovaly vnitřní dynamikou, tak typickou pro její dřívější tvorbu. Navazovat na takovou desku nebylo jistě nejjednodušší a název nového CD jakoby v sobě obsahoval přímo odpověď na otázku, zda se (zejména autorovi písní Filipu Topolovi) podařilo překonat laťku poslední nahrávkou nastavenou.

Psí vojáci tuto desku nahráli ve složení Topol / Skála / Horký, což by mohlo svádět k domnění, že zůstávají u "svého" zvuku a album bude dosti tradiční. Ale ona to není tak úplně pravda. Velmi výrazný prostor totiž dostali hosté (Hazuka, Gera, Schilla), přičemž zejména Gerova trubka a křídlovka posouvá jinak konzervativní projev kapely o mnoho dál. Písně - často ještě doplněné Schillovým violoncellem - jsou jaksi "širší" a struktura skladeb je tak rozvolněnější, než u Vojáků bývalo zvykem. Není to pochopitelně žádná revoluce, ale u kapely tak ukotvené ve své minulosti jsou i drobné kroky jiným směrem pozoruhodné. Pokud jde ale o skladby samotné, Topol je Topol, a má-li jeho skladatelský rukopis doznat nějakých změn, na tomto albu k němu v žádném případě nedošlo. Nepříliš veselé a rozhodně nikoli prvoplánové texty často ironizují samy sebe (úvodní "Napsal jsem píseň"), nevidí budoucnost úplně nejrůžověji ("Možná moc čaje") či trochu ujetým způsobem pitvají různé formy vztahu muž-žena ("Kabátky děravý", titulní "Těžko říct", na první poslech možná nejvýraznější píseň alba).

Topol prakticky neopouští svá tradiční témata a mnohdy nepřímo (zda cíleně či nevědomky asi nerozsoudíme) cituje sám sebe. Co jiného může znamenat verš: "Proč já jen chodil ven?/Moh sem bejt doma/přemejšlet o spaní/nebo hrát na buben," než další variaci na námět k dokonalosti dovedený v legendární hitovce "Chce se mi spát"? Ne nadarmo se také citovaná píseň jmenuje "Prší 5" a autor jí tak po několikaletém přerušením znovu navazuje na předešlé "díly" (a nutno dodat, že ze soutěže s předešlými nevyznívá "pětka" nijak závratně úspěšně). Podobným návratem zpět je lehce úchylná "On šíp" ("vtíravý katolicismus mu rozežíral duši jako stádo červů") a také závěrečná, téměř osmnáctiminutová píseň-dialog "Ježura" má v diskografii Psích vojáků své ideové i formální předchůdce (zkuste si poslechnout dvě posledně jmenované skladby a srovnat je se závěrem osm let staré "Brutální lyriky"). Na otázku, zda je tato tradice hodná následování, není recenzent sto snést pro odpověď "ano" příliš mnoho argumentů.

Každopádně je "Těžko říct" velmi zajímavé album, které samo vybízí k různým výkladům a velmi pravděpodobně nenechá nikoho, kdo si jej pozorně poslechne, na pochybách, že jde o vyzrálé dílo vskutku osobité kapely. Stejně tak jde o album rozporuplné, předem rezignující na jakoukoliv vstřícnost k posluchači a většina písní nepatří ani omylem mezi hity na první poslech. Záleží na každém, zda si výše uvedené vyloží jako klady či zápory.

P.S.: Jednoznačné hodnocení si narozdíl od obsahu zaslouží obal desky, jemuž dominují fotografie koček a který je vskutku odporný. Pokud to nebyl záměr, tak se booklet hodně nevyvedl.