A že si Bluesberry na ten debut počkali. Už v roce 1971 je založil zpěvák, kytarista, hráč na foukací harmoniku a také vášnivý cyklista Petar Introvič. První nahrávku, eponymní EP se čtyřmi skladbami pod hlavičkou edice "Cesty", vydali v roce 1985, až o další dva roky později došlo na rovněž nepojmenované LP.

Kapela tehdy posluchače nešetřila a rovnou jim naservírovala šestnáct skladeb. Dohromady tři vlastní věci a třináct do češtiny přetextovaných kousků vycházejících z převážně dobře známých bluesových klasik. Muzikanti je pojali po svém, s hospodskou upřímností, ale zároveň hráčsky s takovým přehledem, až z toho vzniklo jedno z nejsilnějších alb diskografie formace.

Talent textařů kolem Bluesberry tkví především ve schopnosti vzít americký originál a příběhově jej přirozeně přesadit do světa těch dvacátníků žijících v Praze, v čase pomalu se drolícího socialismu, a zároveň se nesnažit o nápodobu.

A že si jako podklad pro své historky ze života vybrali doslova klasiky: "Key To The Highways" se proměnilo ve "Stop Blues", "Got My Mojo Working" nabízí jako "Já mám ženskou v Kladně" vyprávění o jednom svérázném vztahu na dálku, z "One Scotch, One Bourbon, One Beer" se pro změnu stalo "Emgeton Blues", óda na ty nejlepší značky magnetofonových kazet. Barovou atmosféru originální "Pigfoot and Bottle of Beer" přesadili Bluesberry do dobového bufetu a na stůl si spokojeně nechali donést vepřovej ovar a k tomu lahváče.

Účinkem se nemíjejí ani autorské věci: V podobě "Blůza blues" stvořil frontman Petar Introvič, i s tou libozvučnou slovní hříčkou, jeden z nejlepších domácích bluesových textů a zároveň dokázal skvěle vystihnout dobový pocit mladých lidí, totiž statusový pocit vlastnění džísky. "Koupil jsem si blůzu, nejkrásnější ze všech blůz / za lacino v Tůzu, nejkrásnější ze všech blůz / bon byl v dobrým kurzu, blůza je parádní kus."

Pravda, dobový kontext sice může po téměř čtyřiceti letech už trochu blednout, i s odstupem ale texty Bluesberry bodují. Do českého bluesového světa vnesly přirozený humor bez lacinosti a nadhled. Jen příležitostně se tu zavadí o žánrovou melancholii - jak to zase skvěle dokázal Jan Spálený nebo jeho souputník Petr Kalandra, třeba v "Na rozloučení mé potěšení" nebo "Už dlouhou dobu". I tady ale zůstávají jistoty - až semaforská radost z hraní s jazykem a schopnost nebrat se vážně.

Hudebně stojí Bluesberry na místy až boogie woogie pianu (viz "A ty si chceš jen hrát") Richarda Dvořáka, jehož hraní tvoří melodickou oporu, do které se zaplétají kytary Petera Jurkoviče i Introvičova foukací harmonika. Zpěvák nemá ten typicky ostřílený projev životem omláceného bluesmana, upřímnou, takřka písničkářskou, autenticitu ale neztrácí nikde. Sehranost a vyhranost zůstávají v písních pevně otištěny.

Vinyl v letošní reedici přinesl texty a dobovou fotku frontmana na vnitřním obalu, a hlavně remasterovaný zvuk. Hudba dostala více prostoru k nádechu, přibyl o něco hutnější spodek, nicméně nezní to nijak rušivě. Všechny nástroje mají své místo v mixu, nepřetlačují se a neslévají a jsou rovnocenné se zpěvem, který, zdá se mi, původní vydání u Pantonu trochu tlačilo dopředu právě na úkor skvělého, ale v jádru nesmírně skromného muzikantství.

Petar Introvič a jeho Bluesberry vlastně nikdy po slávě nebažili, a přesto se stali na domácí bluesové scéně nepřehlédnutelnými. Letošní reedice jejich debutu jim dělá dobrou službu. Je zároveň vzpomínkou na Introviče, který v lednu 2020 podlehl následkům nehody z června předchozího roku. Jeho hudba v drobnostech zestárla, i po téměř čtyřiceti letech ale funguje skvěle.