Bush na desce "I Beat Loneliness" vtahují posluchače do emočního kaleidoskopu

Ráda bych napsala, že Bush zrají jako víno, ale je tomu skutečně tak? Anglická post-grungeová formace hudbu dělat umí, ale občas se tu a tam ztratí, aby pak přišla s něčím zdařilejším. A zatímco předchozí řadovka "The Art of Survival" byla spíš takovým lepším průměrem a vzešla z ní vlastně jen jediná zapamatovatelná skladba, a to úvodní "Heavy Is the Ocean", na novince si rockeři ze Spojeného království vedou přece jen o něco lépe.

Silnější, temnější a zranitelnější. A možná i agresivnější. Těmito adjektivy bych v kostce mohla vystihnout recenzovanou nahrávku. Už z prvního poslechu je jasné, že Bush by se nedostali tam, kde jsou, bez charakteristického vokálu Gavina Rossdalea. Frontman se tentokrát rozhodl ponořit do temných koutů lidské psychiky a najít v ní alespoň kousek světla, který by mohl vytáhnout na povrch.

Album otevírá "Scars", na první poslech nemastná neslaná. Člověk si k ní musí najít cestu. Ještě než se ponoříme hlouběji - podobně jako když se interpret rochní v psychice -, ráda bych poukázala na jednu drobnost. Fanoušci si zpěváka možná vybaví také jako zákeřného anděla Balthazara z filmu "Constantine". A slovo "angels" se objevuje hned v několika skladbách. Podobně jako "mirrors" neboli "zrcadla", což vytváří docela zajímavý vzorec.

Možná s tímhle vzorcem ale přišel Rossdale záměrně, aby upozornil na jakýsi cyklus toho, jak fungují lidské emoce.

Zpátky k jádru věci. Zvuk desky se rozvíjí jako spletitá síť, v níž se střídají tvrdé riffy, beaty, rytmy i ambientní zvukové krajiny. Písně jako "The Land of Milk and Honey" nebo titulní "I Beat Loneliness" představují vrchol desáté studiovky.

Pokud se do ní zaposloucháte, zjistíte, že je ten příběh rozdělen do dvou kapitol lámajících se někde uprostřed. Zatímco prvních sedm songů zní temně a nabízí syrový post-grungeový nářez, druhá polovina působí o špetku optimističtěji. Skoro jako kdybyste vyplouvali z temné hloubi oceánu na povrch a konečně viděli sluneční paprsky táhnoucí vás nad hladinu.

Ze všech těch úzkostí a propadu se najednou stává pitoreskní melancholie a prazvláštní něžnost. "Everyone Is Broken" nebo "Don’t Be Afraid" v sobě nesou vlastně to samé poselství, které se Rossdale snaží vyjádřit pomocí snadno rozluštitelných metafor. Skoro jako by to tajemství mělo být rozluštěno - aby ono světlo ve tmě našel každý.

Tyto nečekaně intimní pasáže se svůdným echem a minimalističtějšími melodiemi jsou experimentem, který se stal tak trochu sázkou na nejistotu. Jsou líbivé? Zaujmou? Vždyť jde o Gavinovu zpověď.

Na druhou stranu se zde těch křehkostí možná objevuje až trochu moc, bez jedné nebo dvou písní by se album snad dokonce i obešlo. Protože zatímco se zmiňovaná "Don’t Be Afraid" točí tak trochu v kruhu, "Footsteps in the Sand" by pak relativně fungovala bez těch drsných synťáků, které by člověk čekal třeba u Skrillexe. Snad se jich Bush příště vyvarují, protože jim tyhle experimenty moc nesvědčí a celek to shazuje.

Co se naopak podařilo? Eskalace a vyvrcholení! Ne to sexuální. I když některé songy znějí tak nějak, že si člověk má chuť s Rossdalem nad některými verši zařvat z plna plic. Jednotlivé skladby na sebe navazují a vytvářejí ucelený příběh, který se vyplatí pustit si i pozpátku.

Zatímco otvírák "Scars" naznačoval, že se Bush rozhodli vrátit ke kořenům, není tomu úplně tak. Album "I Beat Loneliness" se ale nemůže zavděčit každému. Skupina tentokrát vytvořila emoční koláž, která je spíše zážitkem. Jakousi cestou k řece Acherón, abyste ale nakonec zjistili, že ještě nenastal váš čas.

Také tentokrát kapela dokazuje, že je téměř nemožné ji zaškatulkovat jen do jednoho žánru. Jak jsem už zmínila, deska obsahuje i slabé chvilky, ale není jich naštěstí moc. Těch silnějších momentů najdeme přece jen o něco více. A jak "I Beat Loneliness" nejlépe poslouchat? Po nocích, se zavřenýma očima a sluchátky na uších.