Sledovat polonahého Kmotra punku dnes znamená něco mezi nostalgií a připomínkou vlastní smrtelnosti. Nejen proto, že mu letos bylo už 78 let a jeho tělo to rozhodně nezapírá. Jde především o konfrontaci s tím, jak vypadá upřímné stárnutí ve světě, který se zoufale snaží udržet věci mladé, hladké a bezchybné. Iggy Pop se ale nikdy neřídil pravidly. Nepotřebuje retuš ani iluze. V Ostravě to znovu dokázal.

Jeho tělo, pokryté jizvami, povolenou kůží a letitým potem, je samo o sobě umělecké dílo. Symbol někoho, kdo zažil všechno - od vrcholů přes dekadenci až po klinickou smrt kariéry - a přežil. I po těch dekádách stále vystupuje polonahý a člověk vlastně ani neví, jestli proto, že se jedná o jeho trademark, nebo proto, že už mu je všechno jedno. Možná obojí.

Pravda, dnes už rocker na pódiu nepředvádí divoká salta, neplive krev a neskáče tolik do publika. Věk a zdraví (které ho mimochodem v posledních letech několikrát dost potrápilo) ho logicky zpomalily. Ale jeho energie nezmizela. Naučil se dávkovat síly, ví, kdy má zařvat a kdy spíš ztichnout a nechat za sebe mluvit svou historii.

Nicméně ještě před Colours stihl v červnu vystoupit na festivalu In the Meadows v Dublinu. Zatímco zpíval klasicky nahoře bez, skočil k bariérám a nechal se zvednout zas na pódium. Nešlo o klasický stage dive - ale působivý demonstrační akt, že jeho impulsivní proud umění a rebelie pořád žije. I po téměř osmdesátce.

Hlas už dávno není jako dřív - zní rozedraně, hrubě, někdy přeskakuje. Ale to je součást celého obrazu. Na Colours of Ostrava nezpíval jako někdo, kdo chce ohromit technikou, ale jako někdo, kdo vám prostě servíruje, co mu zbylo, syrové a bez příkras. A právě to fungovalo. V publiku nepřevažovali teenageři, ale lidé, co s ním zestárli. A pro ně měl ten večer nádech až něčeho existenciálního.

Setlist nabídl poctivý průřez. Začal zostra klasikami jako "Raw Power", "TV Eye" nebo "Gimme Danger", které připomněly syrovost dob The Stooges. Došlo samozřejmě na "The Passenger" a "Lust for Life", které si většina publika zpívala s ním. Zazněly ale i věci z posledních alb - zejména z "Free" nebo "Every Loser". Ty ukazují, že i dnes je schopen vydat relevantní desku, byť jinak laděnou než jeho hlučné začátky.

Je zajímavé, že během koncertu se několikrát dotkl tématu konce, stáří a smíření. Ne dramaticky, spíš s tím svým ironickým odstupem, kterým si zajišťuje, že nikdy nebude působit pateticky. "It’s good to be here. It’s good to be anywhere," utrousil s úšklebkem. V jeho věku a s jeho minulostí to byla věta, která zněla pravdivěji než kdejaké rockové klišé.

Reakce publika byla z velké části vděčná, místy až dojatá. Nešlo ani tak o to, že by Iggy rozjížděl nejlepší koncert večera. Šlo o vědomí, že člověk sleduje někoho, kdo si všechno odžil, a přesto pořád stojí na pódiu, křičí, tančí, vyplazuje jazyk a dává lidem důvod neztratit víru v autenticitu. Na pódiu nebyla žádná maska, žádná snaha vypadat mladší nebo silnější. Jen upřímnost, která v tomhle věku a postavení působí silněji než jakákoliv dokonalá show.

Mimochodem - Iggy je známý tím, že se nikdy nešetřil. Od sedmdesátých let bojuje s bolestmi zad, několikrát si zlomil kosti při skocích do davu, má chronické problémy s nohama i rukama, protože roky koncertoval napůl v bezvědomí z drogového opojení. A přesto je tu. Bez playbacku, bez falešných póz.

Pokud umělec něco dokazuje, pak to, že v rock’n’rollu se dá stárnout důstojně - a to neznamená být uhlazený, ale naopak přijmout vrásky, bolesti i zpomalení jako součást příběhu. Když se na konci koncertu usmál a mávl publiku, nebylo v tom nic teatrálního. Spíš takové to americké "I’m still alive, fuckers!" - pořád jsem tady. A možná budu i příště. A to je vlastně jeho největší triumf. Že přežil sám sebe a zůstává důkazem, že autenticita nestárne.