Páteční program v dominanci Vincena Garcíi a Coryho Wonga přinesl dramaturgicky poměrně sevřenou nabídku, která mířila převážně na návštěvníky, již už nějakou zkušenost s Groove Brno mají. Sobota naproti tomu program rozkošatěla a otevřela se i méně focusovanému publiku. To je samozřejmě krok moudrý a s vidinou pokračování v dalších letech nezbytný. Akci tohoto rozměru, navíc obohacenou o specifické prostředí nebo dopravu diváků lodí přímo na místo určení, nelze utáhnout jen s věrnou klubovou základnou.

Ostatně, klubem si na Groove Brno prošla jedna z největších hvězd programu, norský oktet Jaga Jazzist. Na scéně jsou muzikanti už více než tři dekády a pořád jejich svébytně uchopená severská jazzová škola, hojně zahalená do ambientních elektronických ploch a jakési zvukové tekutosti, patří k tomu nejoriginálnějšímu, co současný moderní jazz nabízí.

I na Brněnské přehradě jejich muzika, na první poslech paradoxně docela poklidná, nicméně dynamická a obrazotvorná, vyvolávala v některých posluchačích doslova extatické stavy. Hudbě Jaga Jazzist sice více svědčí temný klub (nebo alespoň pozdní hodina) a atmosférická hra světel na pódiu, i s pálícím sluncem si ale poradili srdnatě.

To Tamara Kramar nikoliv. Její jakkoliv příjemný, křehký soul se se sluncem prozářeným odpolednem bohužel trochu minul. Škoda, Kramar talentem disponuje, z nahrávek - i pozitivních slov kritiky, které ji vynesly - je to znát. Nicméně muzika, kterou zpěvačka s titulem z neurovědy tvoří, stojí na intimitě a úzkém kontaktu s posluchačem. A to se na festivalu, jakkoliv tak příjemně domáckém, jako je Groove Brno, povede málokdy (a za nedlouho povede - nicméně nepředbíhejme).

Tvorba B-Side Bandu, v podstatě domácí kapely festivalu - ředitel Groove Brno Josef Buchta je i bandleader početného tělesa - jako by dramaturgii druhého hracího dne shrnula do jedné hodiny. Skupina se vloni s albem "Tam a zpět" postavila na své vlastní nohy a vystupuje sama za sebe, nikoliv pouze jako ten druhý v názvu sestaveném podle mustru slavné jméno & B-Side Band.

Její repertoár tak není čistě bigbandový, spojuje bigbít, rockové písničkářství, groovy i pop. A i naživo to fungovalo velmi příjemně. Mimo jiné i proto, že má B-Side Band kolem sebe auru uvolněného kamarádství a prostě na jevišti působí jako dobrá parta obyčejných chlápků. Obyčejných chlápků, kteří se, jen tak mimochodem, počítají mezi excelentní muzikanty.

S vědomím aktuálního repertoáru Jany Kirschner působilo její jméno v programu festivalu zvláštně - a přece publikum uhranula. Groovů sice mnoho nenabídla, jedinečnou magii hudby, která nezná hranice a od dávných popových let zpěvačky nemůže být vzdálenější, ale spolehlivě ano.

V Brně Jana Kirschner ukončovala své krátké česko-slovenské turné a přivezla si s sebou mezinárodní sestavu muzikantů. V tomhle kulturním tavicím kotlíku se přirozeně spojoval cimbál, irské buzouki, kytary i elektronika. Kouzelníkem, který tohle všechno dirigoval, byl producent Eddie Stevens, přičemž vydatně mu pomáhala Kateřina Elsnicová, éterická duše domácích Manon Meurt. Její role zřejmě od turné k albu "Obyčajnosti" vyrostla a se Stevensem tvoří neoddělitelnou jednotku, klíčový prvek zvuku kapely.

Interpretka nešla publiku na ruku, hity - snad jen s výjimkou songu "Pokoj v duši" - úplně vynechala a soustředila se na svou aktuálnější tvorbu, která vyžaduje soustředěný poslech. A ten jí obecenstvo dopřálo. Jako by si celý areál uvolněně vydechl, na chvíli zapomněl na groovující energii a plně se muzice oddal.

Kontrast s Candy Dulfer nemohl být větší. Holandská saxofonistka slibovala, že přiveze na festival nefalšovaný večírek, a slíbenému dostála. Do slova a do písmene. Na pódium vlétla s neobyčejnou vervou, největší hit "Lily Was Here" odpálila ještě v úvodní části svého setu a připravila si půdu pro vzácného hosta. Letošní turné s ní totiž jede také zpěvačka Shelby J - i ta se, stejně jako Dulfer, svého času objevila po boku legendárního Prince.

Nepřehlédnutelná extravagantní dáma a milovnice blýskavých flitrů (na oděvu, brýlích i mikrofonu) ovládla pódium svou osobností. Sršela pozitivitou i nezměrnou energií. Došlo také na putování rozhicovaným publikem i intimnější chvilku s baladou "The Climb", která mimo jiné pojednává o tom, že i když se věci v životě nedaří, nemáme to vzdávat. A navíc obsahovala i skvělé, až bluesové, kytarové sólo. Stejně jako v pátek Cory Wong, také Candy Dulfer přetahovala, i když už to tentokrát bylo očekávané.

Dramaturgickou otevřenost druhého dne potvrdila i účast Barbory Polákové. Její jméno očividně táhlo: přišlo se na ni podívat násobně více diváků než na Janu Kirschner - jenže tentokrát se šťastné vykročení z nastoleného proudu úplně nepovedlo. Hodinový set byl ze své podstaty až příliš mainstreamový, navíc celkově unavený a bez šťávy.

Té měli naštěstí dost Dirty Loops. Trio, v živé sestavě posílené ještě o jednoho hráče na klávesy, diváci milují - a s přehledem bylo pod pódiem nejvíc nabito ze všech sobotních vystoupení. Koktejl popových melodií kořeněný rytmickou zašmodrchaností, navíc podaný s fantastickou muzikantskou virtuozitou, funguje skvěle.

Exceloval hlavně baskytarista, růžová šestistrunná basa strhávala zaslouženou pozornost. Krása, ale na energetickou bouři Candy Dulfer už se švédské trio vyhrabat nedokázalo.

Groove Brno poprvé pod širým nebem - a hned na jedničku. Klobouk dolů před nápadem, který se podařilo realizovat bez větších zádrhelů. Festivalů se u nás pořádá plno, brněnská přehlídka se ale dokázala prosadit. Boduje hlavně uvolněnou atmosférou a unikátním prostorem, který zvládla maximálně využít. Opětovné připomenutí si zaslouží i špičkový zvuk. Tady by se měly ostatní domácí festivaly učit a inspirovat.

Znát jsou i osmnáctileté konexe. Velká část letošního line-upu už se v programu akce v minulých letech objevila. V tomto ohledu má Groove Brno rozhodně našlápnuto dobře - katalog hvězdných jmen předchozích ročníků mu dává spoustu možností, koho příště pozvat.