Mluvené slovo a ambientní hudba. "Zlatý hodinky" Petra Soukupa překvapí intimitou a niterností

14.07.2025 08:00 - Josef Martínek | foto: Jan Petr

Jméno Petra Soukupa je v české kultuře známé z mnoha projektů. Vydal několik básnických sbírek, napsal písňové texty pro Abraxas či Lucii Bílou, vystupuje se stand-up programem, točí podcasty. Nahrál také dvě alba s hudebníkem Jiřím Vidasovem. Sólová deska "Zlatý hodinky" se ale od všeho zmíněného výrazně liší.
8/10

Petr Soukup - Zlatý hodinky

Skladby: Měsíc, Rovina, Deset, Budovy, Rybník, Vlasy
Vydáno: 30.5.2025
Celkový čas: 24:24
Vydavatel: vlastní náklad
"Jedná se o mluvené slovo a ambientní hudbu. Je to to, co mi tu chybělo a co jsem chtěl natočit už dávno. Žádný humor." Těmito slovy Petr Soukup, který právě s humorem často a rád pracuje, lákal k poslechu alba o šesti položkách - nikoliv však písní.

Sám jednotlivé nahrávky popisuje jako "zvukové krajiny, které zachycují vnitřní svět v konkrétním čase, kdy má nebe zlatý nádech, svět se zpomalil a člověk si uvědomuje jak svou malost, tak svou jedinečnost". Takové jsou podle něj "Zlaté hodinky našich dnů".

Hudební podobu dal těmto výpovědím jeho dlouholetý přítel Denis Sova. Původně dokonce autor hledal hlas, který by je namluvil, po čase však zjistil, že texty považuje za natolik osobní, že se jejich interpretace musí zhostit sám.

Vznikl velmi nevšední a osobitý projekt, který možná necílí na širokou skupinu posluchačů, zato ale jednoznačně ví, co a komu chce sdělit. Ostatně už tisková zpráva ve svém podtitulu dost výstižně hlásí, že se jedná o "album pro lidi, kteří mají čas".

Poslech této nepísňové desky ale více než čas (celková délka se zastaví na zhruba čtyřiadvaceti minutách) vyžaduje soustředění. Jelikož jednotlivé nahrávky stojí na obsahu slov, které hudba jen decentně dokresluje, jako kulisa k práci či jiné činnosti fungovat nebudou.

Soukup zde vystupuje jako tichý a přemýšlivý pozorovatel. Jednou se dívá na Měsíc a prosí "zůstaň dnes v noci se mnou, posaď se vedle mě a drž mě za ruku" ("Měsíc"), jindy se při západu Slunce rozhlíží z mostu po dálnici a okolí a kochá se pohledem na město i přírodu, často paradoxně z ne zrovna romantických míst, ale spíše z průmyslových oblastí. ("Rovina") "Je to kýč - ale krásnej a můj," uvědomuje si.

V "Budovách" se svěřuje, že zatímco jiní rádi leží na pláži nebo jsou na párty, s přáteli na horách či s rodinou doma, jemu dodávají klid na duši rozlehlé - a ideálně téměř opuštěné - budovy. Kdyby měl neomezené prostředky, cestoval by po světě a každý den spal v jiném hotelu. Nepotřeboval by domov, stačilo by mu "auto a v kufru kufr", s lidmi, kteří jsou pro něj důležití, by zůstal v kontaktu online a s těmi novými by se "pozdravil, popovídal si a popřál jim hezkej život".

Do konceptu skvěle zapadá i "Rybník", v němž se ze zapůjčené, pomalu se pohybující loďky dívá na břeh a pozoruje dění na něm jako film. Vidí skupinky lidí, kteří o sobě nejspíš nevědí, stan, pár na (asi) rande, běžícího psa, cyklistu s rodinou i opuštěného rybáře.

"Kolik toho asi dnes chytil? Moc klidu tam nemá," zamýšlí se a při pohledu na malou chatku s otevřenými okny asi 50 metrů od něj spekuluje, zda patří jemu a zda mu v ní jeho žena právě připravuje něco k jídlu. "Třeba to tak není, ale já bych mu to přál," uzavírá své bádání nad rybářovým životem.

Všechny zařazené texty nabízejí vhled do básníkova nitra a před posluchačem ho obnažují na kost. Nejvíce ale zasáhne ten s názvem "Deset". Jeho hrdina - desetiletý chlapec - popisuje jeden obyčejný letní pátek, kdy nikam nemusí, horka už pominula, děda dělá v dílně, táta se vrací z práce a máma chystá večeři. On zatím ze žebříku u střechy kolny pozoruje dvůr a pokládá si otázky, na které ještě dlouho nebude znát odpovědi.

"Co budu dělat? Kde budu žít? Zůstanu tady? Kde jinde bych byl? Kam jinam bych šel? Budu dělat to, co budu chtít?... Jaký asi budu mít auto? Naučím se ho řídit? Najdu si přátele? Opravdové přátele? Bude na mě někdy někdo pyšnej? Budu vysokej? Jak bude asi vypadat můj dům? Moje manželka, moje děti? A kolik asi budu mít dětí?

Je to jedno, všechno je to hrozně moc daleko. Blízko je jenom dnešní večeře."

Album, které končí romantickým vyznáním "Vlasy", určitě není pro každého. A i pro ty, které osloví, zůstane nejspíš dílem pro specifickou náladu, než že by se mělo stát nahrávkou k pravidelnému poslouchání. Pokud ale patříte k oněm lidem, "kteří mají čas" (a tedy i nevýslovné bohatství), určitě si zaslouží vaši pozornost.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY