Minulý týden odstartoval už šestý ročník Prague Open Air - festivalu, který vznikl původně kvůli covidu a tehdejším opatřením, a jako jeden z mála přežil svou dobu. Letos musel prostor branických Ledáren vystřídat nový - Areál7 nedaleko Nádraží Holešovice. Tady už snad nebude trnem v oku některým rádoby aktivistům, kteří bojkotují kulturní akce a zábavu na území Prahy.

Předpovědi sice slibovaly hromy blesky, ty ale nakonec spíš obrazně řečeno bičovaly Letňany, kde hráli australští rockoví borci AC/DC. Možná i proto pár desítek potenciálních návštěvníků dalo přednost jim.

Několik kapek se ale areálu stejně nevyhnulo. O to víc jsem si všímala spojení v textech, která s tím souvisela - ne doslovně, samozřejmě. V písni "Tereza" zazní: "padá voda z nebe, i když neprší", v "Srdci" pak "Vltavíny prší z nebe" a v loňském hitu "Stejný" nechybí "ticho před bouří". Osobně tuhle skladbu považuju za největší hit uplynulého roku.

V setlistu nechyběla ani novinka "Nebudem se bát", jejíž text Kollerovi napsal známý spisovatel s nezaměnitelným smíchem Patrik Hartl. Ten se přišel podívat s rodinou a seděl na nedaleké tribuně. Došlo i na vzpomínku na Michala Ambrože - prvního kapelníka, který mu před dvěma lety napsal písničku "Za hranou".

Kdo si libuje v kytarových sólech, přišel si na své díky Michalovi Pelantovi, a to nejen v "Americe" nebo "Chci zas v tobě spát". Delší instrumentální pasáže si vychutnali i ostatní muzikanti v rámci "Terezy". Koller se za bicí tentokrát vůbec neposadil - ty obsluhoval jeho syn Adam. On sám střídal mikrofon s kytarou a v závěru se objevil i za klávesami v tvrdší "Vězeňkyni". Na diskotékovou vlnu nás pak přenesla "Pouta".

Překvapivý přídavek obstaral cover od Karla Kryla v podobě písničky "Anděl". Kdo by ji neznal. Je to jedna z mála skladeb, co umím zahrát na kytaru (a byla taky jednou z prvních). I když šlo o nevědomý krok, umocnil tím svůj vztah k politice, kterou jinak zmínil v souvislosti s písní "Oheň". Vyprávěl, jak hráli na Slovensku a v reakci na tamní situaci jen poznamenal, že "by tu mafii museli nejdřív zavřít". Koller se podobných témat nikdy nebál, a to je dobře. I proto si ho vážím.

Propojený trojlístek tvořily písně z éry Lucie, s níž se loni definitivně rozloučil. Došlo na "Sen", "Ameriku" i "Černé anděly", které rozparádily ženskou skupinku tančící na boční části plochy.

Jak večer začal písní "Spokojená", tak i skončil - spokojeností. Člověk odcházel domů v dobré náladě. Jen jedna věc kazila dojem: mezi muzikanty a publikem nepřeskočila silnější jiskra. Atmosféra byla spíš vlažná, ale nejspíš za to může i Kollerova povaha - není to typ, co by tropil před diváky ejchuchu. Moc nemluví. Možná dobře, protože spojení "kdyby si chtěl někdo hodit křápem, tak může teď" před waltzem "Gypsy Love" si mohl klidně odpustit.

A jednou provždy - stále opakovaný fór už není fórem. První sloku "Chci zas v tobě spát" chci zase jednou slyšet zpívanou od něj, ne od diváků, co se snaží lovit slova z hlavy a zároveň natáčet na mobil.