Dlouhá cesta k témuž cíli

21.10.2003 05:00 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Někomu souzeno není, někomu je. Třeba takovým Nickelback nepochybně Bůh fandí, protože oni jsou dokladem toho, že uspět se dá i s průměrnou hudbou. Tito grungeoví pohrobci nikdy nedělali výjimečnou muziku, přesto se jejich desek prodaly miliony kusů. Se čtvrtou "The Long Road" se to má podobně.
6/10

Nickelback - The Long Road

Skladby: Flat On The Floor, Do This Anymore, Someday, Believe It Or Not, Feelin' Way Too Damn Good, Because Of You, Figured You Out, Should've Listened, Throw Yourself Away, Another Hole In The Head, See You At The Show
Celkový čas: 40:11
Vydavatel: Universal
Zázraku jsme se holt nedočkali, realita jednou poznaná zůstává více méně stejnou. Nickelback na "The Long Road" navazují na devítimilionovou průlomovku "Silver Side Up", aniž by se oprostili od neduhů předchůdce, aniž by překvapili. Nadále kráčejí dlouhými Kroegerovými kroky skrze kytarový les, nastavují pěknou tvář slunečnímu svitu, pokyvují sličným dívkám a sem tam propotí tričko. Dnes jsou akorát vyšší a možná o trochu zkušenější.

Jsou taková normální čtyřka, že když je člověk vidí na obrázku, jak posedávají před saudkovskou zdí, chtěl by na ně křiknout: "Tak co, chalani, jak se daří? Vy jste jako my, obyčejní lidé!" Ani stopy po tetování, piercing abys mikroskopem hledal, nekonvenční hadry jakbysmet. Nelze se tomu ovšem divit, protože ačkoli se říká "nesuď podle kabátu", v případě Nickelback ohoz prozrazuje hodně. Například tolik, že skupina se pevně drží ve vyjetých hardrockových kolejích, jež zaboha neopouští, a umělecká konvenčnost tak plně odpovídá té kabátové.

Většina z vás si asi pamatuje na hit "How You Remind Me". Na novince pochopitelně nemůže chybět spřízněnec, singl "Someday", který jakoby "How You Remind Me" z oka vypadl, už rotuje v rádiích a všichni se jistě tetelí spokojeností. Ostatní materiál nikterak nevybočuje z "nickelbackovského rámečku", takže skutečně kytarové riffy jsou přiostřeny přesně tak, aby se jich nezalekl fanoušek popovějšího rázu, pouze výjimečně se kapela odváží naprat to do nás plnou parou (nejlepší věc desky "Feelin' Way Too Damn Good"). Produkce je ošetřena stylem hlavně žádné extrémy, tudíž byste marně čekali sólové partitury, složitě komponované gradace a písňové linky či melodická mystéria. Typický příznivec Nickelback to ovšem ani nevyžaduje, mám ten pocit.

Když si tak píšu tuto recenzi a poslouchám "The Long Road", dochází mi, že čtvrtá deska snese tvrdší kritiku než "Silver Side Up". Oproti předchůdci je propracovanější, co se melodií týče, snad i nepatrně tvrdší, má ještě o chlup kompaktnější ráz a dohromady tak působí méně nudným dojmem. Prostě příjemně plyne, nesmíte ale o produkci nikterak hlouběji přemýšlet, protože Nickelback jsou veskrze jednoduchá, nenáročná a do značné míry triviální muzika.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY