The Chainsmokers známe jako často kritizované hitmakery z klubů i rádií, ale za jejich jménem se skrývá mnohem víc než jen beaty a refrény. Kdo jsou Alex a Drew ve skutečnosti? Představujeme pět jejich způsobů umělecké tvorby, které odhalují zajímavé stránky dua, jež se nebojí měnit pravidla popové hry.
The Chainsmokers. Jméno, které zná i ten, kdo si EDM nikdy nepustil. Dvojice Alex Pall a Drew Taggart se od roku 2012 posunula z klubových DJ setů k pozici globálních hitmakerů - ale za tímhle úspěchem nestojí jen pár populárních singlů. Klíč k jejich dlouhověkosti a přizpůsobivosti spočívá v tom, že v sobě kombinují hned několik
alter eg. Jinými slovy: nejsou jen jedním typem umělce, ale hned několik typů v jednom. A právě těchto pět podob ukazuje, proč je kluky stále těžké zaškatulkovat, proč je to tak dobře a proč byste se měli na jejich účast na letošním ročníku Colours of Ostrava těšit.
The Chainsmokers jako producenti s čichem na hit |
Už od začátku bylo jasné, že The Chainsmokers nejsou jen další DJ dvojka. Jejich síla vždy spočívala v tom, jak citlivě dokážou skloubit klubovou produkci s popovým citem pro melodii a emocemi, které znějí opravdově. Od samplů přes synťáky až po dynamickou strukturu skladeb - u nich nejde jen o výbuch energie v refrénu, ale o atmosféru, která se pozvolna buduje, roste a vyvrcholí s naprostou přesností. Působí to jako soundtrack k vašemu večeru, pocitu nebo vzpomínce.
Tuhle schopnost dokonale ukázali už v roce 2015 v tracku "Roses", který pro mnohé představoval první signál, že duo má co říct a nezůstane jen u nálepky
one hit wonder. "Roses" nepatří mezi klasické bangery - jedná se o jemně vrstvenou skladbu, v níž se minimalistické beaty proplétají s vokálem jako vnitřní monolog. Gradace je tu jemná, ale účinná a celé to zní víc jako snová výpověď než taneční hit. Přesto (nebo právě proto) píseň prorazila a dodnes patří k jejich nejtypičtějším počinům.
The Chainsmokers jako zpěváci proti své vůli |
Když Drew Taggart začal zpívat v jejich vlastních písních, nebylo to kvůli ambici stát se frontmanem. Šlo o pragmatický tah - nechtěli pokaždé shánět hostující vokály, když si to mohou odzpívat sami. Jenže z nutnosti se stala jakási poznávací značka. I když má Taggartův hlas daleko k vokálnímu rozsahu klasických popových zpěváků, právě jeho nedokonalost a syrovost z něj dělá autentický nástroj vyprávění. Jeho přirozený, trochu
klukovský projev působí vcelku osvěžujícím dojmem.
To se ukázalo naplno v "Closer" s
Halsey, kde se vůbec poprvé představil jako hlavní vokalista. Track funguje jako duet dvou bývalých milenců a Taggartův hlas dokonale zapadá do konceptu - není to superhrdina, ale obyčejný kluk s kytarou a bolestí z nepovedeného vztahu. Tahle forma vyprávění přinesla jejich hudbě nový rozměr - ne jen taneční rytmus, ale osobní rovinu, se kterou se mohli fanoušci ztotožnit. Od té doby se stal jeho vokál nedílnou součástí identity dua.
The Chainsmokers jako marketingoví mágové a králové virálu |
V éře sociálních sítí nestačí mít dobrou hudbu - potřebujete mít i dobrý příběh, tvář, meme. Pánové si to uvědomili brzy a s naprostou přirozeností využili online prostor k budování své značky. Ať už šlo o vtipné
behind-the-scenes videa, sarkastické tweety nebo
meme-friendly výstupy, vždycky hráli s internetovou kulturou, ne proti ní. Jejich schopnost být součástí digitálního dialogu se světem patří k hlavním důvodům, proč jejich jméno rezonuje i mezi mladšími ročníky, kteří žijí na Instagramu a TikToku víc než v hudebních magazínech.
Již v roce 2014 se blýskli absolutně nečekaným virálním
zásadním momentem: "#SELFIE". Song, který balancuje na hraně vtipu, kritiky a absurdity, se stal internetovým fenoménem - parodie i milovaný hit v jednom. A i když se od té doby jejich hudba dramaticky posunula, tenhle počáteční virál ukázal jejich cit pro timing a schopnost trefit se do kulturního momentu. Ostatně, i jejich způsob komunikace s fanoušky dodnes často balancuje mezi ironickým nadhledem a otevřeností, která působí uvěřitelně.
The Chainsmokers jako ninjové spoluprací |
Málokteré duo dokázalo tak obratně balancovat mezi nezávislou scénou, mainstreamem a globálním popovým světem jako právě oni. Jejich výběr spolupracovníků není náhoda - vždy hledají zpěváky, kapely nebo producenty, kteří jim pomohou vytvořit nový kontext, nový zvuk a novou cílovou skupinu. V každé spolupráci se nachází kus strategie, ale i ochota riskovat. Výsledné písně znějí svěže a přitom oslovují miliony lidí napříč kontinenty.
Zářným příkladem je jejich spolupráce s
Coldplay na hitu "Something Just Like This". Spojení elektronického dua s pop-rockovou legendou se mohlo zdát nepravděpodobné, ale song překvapil - vznikl hymnicky pozitivní track, který funguje na stadionech i v playlistu pro běhání. A hlavně ukázal, že nejsou jen EDM projekt, ale plnohodnotný popový partner pro kohokoli, kdo má chuť tvořit něco neotřelého. Právě tohle spojování světů se stalo jejich silnou stránkou.
The Chainsmokers jako popoví antihrdinové |
Jedním z nejzajímavějších rysů americké dvojice je jejich schopnost reflexe. Uvědomují si vlastní image - i to, jak je někteří posluchači i kritici vnímají. A právě tahle sebereflexe je dělá zajímavými. Neprezentují se jako dokonalí umělci, ale spíš jako obyčejní kluci, kteří se učí za pochodu, dělají chyby, zkoušejí nové věci, a přesto (nebo právě proto) se posouvají dál. V textech čím dál víc reflektují i temnější stránky slávy, vztahů i sebe samotných. Nepotřebují být cool - stačí, že jsou skuteční.
Výše popsané nejlépe vystihuje skladba "High" - otevřená zpověď o neschopnosti být upřímný ve vztahu, o tlaku očekávání a o maskách, které si nasazujeme, abychom zapadli. Hudebně se posouvají do temnějšího synthpopu, který už má blíž třeba k
The Weekndovi než ke starému EDM. A textově? Jde o silně osobní výpověď, která ukazuje, že vše není jen o lásce a letních romancích - ale i o pochybnostech, úzkostech a rozpadech.
The Chainsmokers dávají příklad, že hudební kariéra v jednadvacátém století není o tom být jedním typem umělce, ale o schopnosti kombinovat více úloh najednou - stali se z nich producenti, zpěváci, marketéři, influenceři a vypravěči. Právě tato multiidentita jim umožňuje přežít tam, kde jiní zmizeli po dvou hitech. Těchto pět podob ukazuje, že za zdánlivě jednoduchým jménem se skrývá komplexní fenomén. A ať už je milujete, nebo nenávidíte, jejich vystoupení v sobotu 19. července bude dozajista jedním z vrcholů letošního festivalu
Colours of Ostrava.