Obě hvězdy pátečního večera, The Flower Kings a Neal Morse, patří společně se jmény jako Marillion, The Watch či IQ, Arena nebo němečtí RPWL k hlavním hybatelům neoprogresivní scény a dokazují, že tento žánr je stále plný života. Kapely pojaly koncert jako rovnocennou prezentaci - obě dostaly shodný čas a de facto hrály na stejné aparatury.

The Flower Kings: Návrat ke kořenům s epickým nádechem

Klub se velmi slušně zaplnil příznivci stylu, ve kterém není nouze o změny temp a nálad, polyrytmy, ale hlavně o mnohaminutové eposy s grandiózními finále. Zde nechybí hutné basové zvuky Moogu, které návštěvníkům zatřesou nejen nohavicemi, ale provedou masáž veškerých břišních útrob. Pokud jde o toto, rozhodně jsem neodcházel zklamán... Naopak!

Večer zahájili švédští The Flower Kings v čele s kytarovým virtuosem Roinem Stoltem. Jeho stopy lze najít v projektech jako Kaipa, Transatlantic či Agents of Mercy nebo na albech Jona Andersona a Stevea Hacketta. Jde o skutečnou legendu.

Zdatně mu v sestavě sekundoval jeho dlouhodobý souputník, kytarista a hlavní zpěvák Hasse Fröberg. Nutno říci, že na sebe oprávněně strhával pozornost. Bylo to nejen patřičnou dávkou charismatu, ale i pěveckou přesvědčivostí.

Se setlistem měla formace jasno. První čtyři kompozice představovaly novinky z aktuálního alba "Love", zatímco další tři se v průběhu turné měnily. Hned úvodní skladby naznačily, že se Roine lehce vrací ke kořenům. Ubylo výletů do jazzových sfér a naopak přibylo epických a mírně zasněných ploch.

Co se týče zbytku vystoupení, na Prahu vyšlo zajímavé kombo. Skladba "Last Minute on the Earth" z alba "Rainmaker" přesáhla plochu dvaceti minut, a to i díky hostujícímu akordeonistovi Aliaksandru Yasinskému. U nás ho známe především z vystupování s Ivou Marešovou a kapelou Razam. Ten, kromě doprovodu ve skladbě "How Can You Leave Us?", předvedl fenomenální akordeonové sólo, které bylo závěrem vzpomínkové kompozice.

I s dalšími dvěma položkami jsme se podívali do dávné historie. Vystoupení se tím vlastně krásně sladilo a potvrdilo myšlenku, že se The Flower Kings vracejí ke kořenům - rozhodně ne k jednoduché muzice, ale k rozmáchlým a epickým plochám.

Neal Morse: Symfonický bard s novou energií

Progresivně symfonický bard Neal Morse na to šel od lesa. Podobně jako Jon Anderson, bývalý zpěvák Yes, se obklopil o generace mladšími spoluhráči, uskupením The Resonance. Neal ne vždy přebíral hlavní roli, spíše byl jakýmsi mentorem, a jeho spoluhráči dostávali nebývalý prostor jak v instrumentální, tak zejména vokální prezentaci. Vůbec to nerušilo, ba naopak.

Vzpomněl jsem si na období, kdy svá díla začal prezentovat pod názvem The Neal Morse Band, a ačkoliv už tehdy jeho tvorba dostávala značné trhliny v jistém opakování a neoriginalitě, přesto se Neal vzedmul ke skvělým deskám. Podobně to vnímám i teď. Jeho nová muzika se, podobně jako Stolteho, vrací ke kořenům. V tomto případě zásadním - tedy ke Spock's Beard.

Podobně jako u The Flower Kings, první čtyři kompozice se obracely k poslednímu albu "No Hill for Climbers". Hned úvodní skladba trvala více než dvacet minut. Nuda? Ani náhodou. Ano, Morse je megaloman, symfonik a jeho grandiózní finále zavání jistým patosem. Co na tom, když to posluchače dostane do kolen a jeho samotného k obligátním slzám? Ano, i ten duševní mokrý orgasmus, vedený skrze oční slzné kanálky, cosi napovídá o hloubce jeho hudby, o které se často mluví jako o křesťanském prog rocku.

Neal Morse & The Resonance odehráli téměř celou novinku. Paradoxně největším srdcovým tahákem byla skladba "Ever Interceding" s výtečnou kytarovou předehrou a pak nádherným pěveckým přednesem Johnnyho Bisahy. Vzdáleně to, s porcí tří akustických kytar, připomínalo dřívější Morseův projekt Troika.

Po závěrečné titulní kompozici, která koketovala s progresivním metalem, přišel přídavek. Tentokrát se Morse nevracel do své vlastní minulosti, ale využil přítomnosti Roineho Stolta, se kterým ho pojí mimo jiné působení v supergroup Transatlantic. Tu jsme u nás bohužel nemohli vidět v plné sestavě, ale i padesátiprocentní část kapely, tedy bez Petea Trewavase a Mikea Portnoye, potěšila. Nádherná vzpomínka!

Z pohledu posluchače ze sebe obě party vydaly maximum, a to v dobrém slova smyslu. Muzikanti jsou hrdými nositeli odkazu, kteří tu zanechali žánroví mistři Genesis, Yes, King Crimson či Gentle Giant. A byť jsou vlivy těchto ikon v jejich tvorbě tu a tam cítit, přesto jdou obě skupiny svoji originální cestou.

Zmínit si zaslouží také krystalicky čisté nazvučení, včetně zmiňovaných basových trhačů bránic a masérů střev. To, že jsou si kapely na pódiu naprosto rovnocenné, potvrdil i fakt, že na závěrečnou děkovačku se přišly uklonit obě, což se u nás nevidí často. Progresivní rock žije a tento večer stál za to!