"Sleep Token s 'Even In Arcadia' píšou dějiny. Renesance rocku a metalu pro příští roky začíná u nich," pojmenoval Jan Trávníček svou recenzi aktuální kolekce maskované formace. Jeho desítkové hodnocení sice přilákalo pozornost dalších členů redakce, ti ale ve svých příspěvcích v makru tak nadšení nejsou. Jakože vůbec. Dvě pětky, jedna šestka a jedna sedmička nejsou čísla, která dávala šanci, že nahrávka promluví do našeho výročního žebříčku. Nenechejte se ale výsledným 58% hodnocením zviklat - třeba zrovna vám se bude album líbit stejně jako Honzovi!

---

Kateřina Špaček - Počin k zamyšlení (7/10)

Vztah k interpretovi: I když jsem o Sleep Token slyšela, nedostala jsem se k tomu, abych našla vhodnou chvíli k poslechu jejich skladeb. Takže ne, právoplatná a skalní fanynka opravdu nejsem.

Zná to snad každý, kdo o hudbě píše nebo se o ni zajímá do hloubky - slyšíte o nějaké skupině, která pomalu, ale jistě šplhá na vrchol, vy si ale stejně nenajdete čas si pustit alespoň jednu písničku. Já to takhle mám právě s maskovanými kapelami Sleep Token nebo Ghost. Někdy zkrátka musí přijít ta správná chvíle, abyste si něco od daného interpreta pustili. A ta moje chvíle přišla nyní.

Když jsem procházela starší tvorbu, abych se měla od čeho odpíchnout, tak mě hudba téhle partičky celkem překvapila. Čekala jsem totiž něco mnohem víc uřvanějšího a asi víc... extrémnějšího?

Samotná deska "Even In Arcadia" ve mně zanechala rozporuplné pocity. Sleep Token není kapela, kterou bych si nyní sama dobrovolně pustila, v době dospívání by ale nejspíš patřila k mým oblíbencům. Tehdy jsem totiž na čas zabředla do žánru screamo a poslouchala třeba i Cannibal Corpse.

Úvodní písnička je za mě zbytečně natažená a trochu mi připadá, že se točí v kruhu. Snad bych v tomhle případě čekala i něco víc. Naopak následující "Emergence" je o poznání svižnější a zvukově propracovanější. Najdu tu skladby, které se z mého pohledu podobají songům od Twenty One Pilots, a jsou tu písně, které na vás vychrlí veškerou temnotu světa, jako tomu je například u "Gethsemane". Bohužel mě ale žádná skladba neoslovila natolik, abych si ji zapamatovala nebo ve mně zanechala něco hlubšího. Vlastně možná až na závěrečnou "Infinite Baths". Ale zkrátka nejsem cílovka...

---

Ondřej Hricko - Klenoty Pandora hudebního světa (6/10)
Vztah k interpretovi: Sleep Token měli našlápnuto stát se velkou, inovátorskou skupinou. A dlouho jsem jim věřil, že jimi opravdu budou.

Během poslechu "Even in Arcadia" jsem si, stejně jako u nového počinu "Goldstar" americké experimentální formace Imperial Triumphant, několikrát v duchu opakoval citát C. G. Junga: "V každém chaosu je skrytý řád, v každém nepořádku vzorec." Ten, který mi nabídli Sleep Token, jsem však nerozluštil - žádný řád jsem na desce nenašel.

Letošní nahrávka představuje v podstatě pochopitelný přerod dříve mystické kapely v čirou mainstreamovou záležitost. Historie moderní hudby zná takových případů bezpočet. Ano, opět tu najdeme typické sladkobolné pasáže plynule přecházející v kytarové výbuchy, které následně mizí v tichém šepotu o bolesti a samotě. Jenže tentokrát to místo mysteriózní liturgie působí spíše jako fastfoodový rituál. Všechno je na svém místě, jen chuť jaksi vyprchala. A přerody breakdownů do sladkých pasážích si dávno osvojili Bring Me The Horizon - a navíc v nápaditější režii.

Maskovaní hudebníci se tu skrze skladby vynořují z mlhy kadidla a algoritmů, aby ukázali, že i mystika může mít podobu dobře nasvíceného reelsu na Instagramu. Nové album je esteticky uhlazené, emocionálně vypjaté - a naprosto sterilní. Přesto je velmi pravděpodobné, že právě tímto krokem se formace přiblížila širší popularitě. Možná se ani nenadějeme a figurky Sleep Token najdeme brzy v každém solidním hračkářství - hned vedle Tlapkové patroly a Hulka.

---

Jiří V. Matýsek - Skrývá se něco za chladnou maskou? (5/10)

Vztah k interpretovi: Sleep Token sleduji už pár let. Aby ne, když se o nich mluví jako o skupině, která přetváří tvrdou muziku.

Asi mi nikdo nemůže předhazovat, že bych snad byl v hudbě konzervativní. Naopak - překračování žánrových hranic, míchání stylů a ohýbání zaběhnutých pravidel mi vždycky bylo velmi blízké. Proto také vítám interprety, kteří sebrali tu odvahu a vybočili - ať už naroubováním jednoho žánru na druhý, nebo tím, že dokázali posunout svůj vlastní vývoj mimo očekávatelnou či snad očekávatelnou trajektorii. O to větší zklamání pak nastane, kdy se to neděje a přichází líná stagnace. Viz případ poslední desky Ghost.

Jestli rovněž maskovaní a mysteriózní Sleep Token někdy dorostou do podobného fenoménu jako zmínění švédští milovníci retra, to se teprve uvidí. Každopádně, zatím (a neříkám, že se nemůže stát zázrak) jim schází podstatná věc: vize. "Even In Arcadia" totiž vrší jeden nápad na druhý, spojuje brutální breakdowny s autotuneovým cukrkandlem, snaží se o atmosféru i mystično, ale ve výsledku je celý opus spíše promarněnou šancí. Celá deska totiž kráčí jednodušší cestou, jež ale neskýtá prakticky žádný moment, který by posluchače překvapil. Dojde-li na popové melodie, jsou doslovné a očekávatelné, tvrdost nedrtí ani zdaleka tak, jak by mohla, symbolismus je tu spíše gestem, který maskuje obsahovou vyprázdněnost.

Sleep Token fungují velmi dobře marketingově, hype prodává. Velký otazník ale visí nad tím, zda se něco za tou maskou skrývá. Jestli to není tak trochu symptom doby, zrcadlo všeho, které ale skrývá jen prázdno. O "Even In Arcadia" se sice hodně mluví, zůstává mi po něm na patře ale jenom pachuť.

---

Ondřej Kocáb - Místo evoluce pouze zklamání (5/10)
Vztah k interpretovi: Ke Sleep Token jsem se dokopal až po vychvalování jejich předchozí albové trilogie mými bratranci. A nutno říct, že jsem si je rychle oblíbil a i loňský pražský koncert byl skvělý.

Již od prvních singlů jsem necítil žádné nadšení z jejich nové hudby a bohužel se to nezměnilo ani po několika posleších celého alba "Even In Arcadia". To, co mělo být další evolucí mysteriózní kapely, působí spíše jako krok zpět. Možná je to částečně dáno vyššími očekáváními, která jsem tentokrát měl, zatímco u předchozích nahrávek jsem k nim přistupoval bez předsudků. Nicméně je to především hudba samotná, která nenabízí mnoho nového.

Produkce klade důraz na atmosféru, materiál obsahuje množství elektronických prvků a žánrový mišmaš, avšak tentokrát nepůsobí jako celek. Skupina se nadále upíná ke stejnému vzorci gradací, kdy šesti nebo víceminutové skladby finišují se screamem a metalovými riffy. Nicméně to už bylo použito tolikrát, že zde potěší spíš jemnější písně. Sám Vessel v singlu "Damocles" přiznává: "I know these chords are boring." Nejde ani tak o nudu, jako spíše o absenci překvapení. To, co na "Sundowning" nebo "Take Me Back to Eden" působilo jako svěží experimentování, teď zavání recyklací. A naprosto zbytečné saxofonové sólo to nevytrhne.