Dead Dog Legacy o sobě dali poprvé vědět předloni v říjnu - napřed třípísňovou live session natočenou před kolonádou na Reistně ve Valdicích, o pár týdnů později pak koncertem v Červeném kostele v Olomouci. Tehdy se formace ještě trochu hledala, nicméně - a ukázala to právě zmíněná videosession - vize lídra Tomma Prochazky tu už měla poměrně jasné obrysy.

Prochazka Dead Dog Legacy postavil spíše jako sólový projekt se silným kolektivním duchem. Tematicky jej omotal kolem prozkoumávání konců vedoucích k novým začátkům, a de facto tak poznání sebe sama. Konec, opuštění, odchod od světla k temnotě tu ale nejsou chápány jako něco negativního, nýbrž jen jako přechod. "Let’s Celebrate the Purest Dark!" zpívá se tu ostatně ve vygradované písni "Black", kterou na konci zdobí kytarové sólo Phila May Greye.

Tento koncept se vepsal i do samotné dramaturgie eponymní desky. První tři skladby by za určitých okolností zapadly do onoho nepřímočarého bigbítu poslední nahrávky Dirty Old Dogs "Let’s Burn Heaven Again", zároveň ale cíleně kráčí vstříc změně. Album se láme s mystickou "Bardo", v níž se potkávají rituální tajemno a přechodové rituály různých kultur.

Pak už jako by vychladnul popel minulosti a skupina zahoří novým světlem a mnohem více také začíná nasávat vlivy, které si kytarová fortelnost předchozí skupiny nepřipouštěla. Zazní tu tak elektronický beat v "High", "Velvet" se jazzově pohupuje a obě si ironicky pohrávají s tématem závislostí. Hlavní zvukovou barvou ale zůstává kytarová podladěnost, zkreslenost (viz úvodní skladba, příhodně nazvaná "Boost") i hutnost, jejíž kořeny vedou až kamsi ke stoner rocku nebo grunge.

Vše ale frontmanova mysl halí do tajemného, místy specificky halucinačního výraziva. Dirty Old Dogs měli ve své hudební DNA hluboce zapsanou jakousi zemitost, zatímco Dead Dog Legacy se od země cíleně odpoutávají a míří do spirituálních sfér. Kolekce je prosycená hledáním a průzkumem věcí, které nás přesahují. Síla desky tkví mimo jiné v tom, že je sama o sobě manifestací věcí, které se snaží uchopit, přímým důsledkem přechodu. Neuhýbá se tu však k laciné esoterice, symbolika v textech a třeba v klipu k nosnému songu "Bardo" není jen duchovním plácáním a vrstvením motivů ve snaze stvořit spirituálno. Album je koherentní jak v rovině hudební, tak myšlenkové, sevřená vize tuhle nahrávku zdobí.

Devět skladeb - a Dead Dog Legacy nechtějí posluchače zahltit novým materiálem, úplně tady schází snaha se jakkoliv předvádět - propojuje schopnost napsat, při vší, řekněme, tematické náročnosti, chytlavou píseň s uvěřitelnou a navíc neprvoplánovou emocí. Prochazka umí být, coby vokalista, přesvědčivě rozervaný, kazatelský, i - se špetkou nezbytné ironie - romantický.

Dead Dog Legacy píší svůj vlastní příběh a nijak se neohlížejí na očekávání nebo trendy. Stejně jako u jejich předchůdců se tu ve vzácné shodě potkala řemeslná poctivost s vizí a schopností se do práce téměř bezohledně zahryznout. Počin, pojmenovaný stejně jako kapela sama, hraje svou vlastní hru - a ta nemusí sednout každému. Aby vzniklo něco dobrého, někdy to staré musí, alespoň tedy obrazně, shořet. Dead Dog Legacy dokázali na odkaz Dirty Old Dogs navázat a přesto být jiní.