Říká si FKA Twigs, tedy Dříve známá jako Twigs, přičemž písmenko "T" ještě ráda stylizuje do podoby malého "t". Vystoupit u nás měla už v březnu, ale jak se ke konci vystoupení při omluvě svěřila, "děly se šílené věci". A přímo na náhradním koncertě, na nějž kromě spousty trendařů, hipsterů v děrovaných tričkách a raveařů dorazili do vyprodaného Fora Karlín i YouTuber Karel "Kovy" Kovář nebo Adam Pavlovčin alias ADONXS, se poměrně šílené věci děly taktéž.

Ale popořadě. FKA Twigs svou chválenou desku "Eusexua" vydala poté, co několik měsíců žila v Praze, kde natáčela remake komiksové klasiky "Vrána". Výsledný snímek sice dle mnohých patří k tomu nejhoršímu, co filmový průmysl v uplynulém roce v mainstreamu nabídl, nicméně zatímco umělkyně v našem hlavním městě pobývala, chodila o volných večerech do zdejších klubů Ankali, Fuchs2 či Bike Jesus. Na četných techno party se jí prý dařilo dostat se z dlouhodobé deprese a cítit skutečné, čisté pocity štěstí, pro něž si vymyslela právě slovo Eusexua, které v následných rozhovorech s médii popisovala jako stav "naprosté radosti, při níž by mohla opustit svou lidskou formu" a nebála se u toho mluvit ani o své sexualitě.

Album, s nímž jí pomáhal kromě hvězdného Stuarta Price nebo dua Stargate také Lewis Roberts, DJ a producent známý jako Koreless, mnozí označovali za pomyslného pokračovatele fenoménu takzvaného Brat Summer, který v loňském roce nastolila se svou oceňovanou deskou Charli XCX. Jenže jakkoliv se hudba na obou nahrávkách do určité míry podobá a z koncertů obou umělkyň byste mohli odcházet v podobném opojení, není tomu tak.

Zatímco dvaatřicetiletá Britka pustí playback a za silné spolupráce se stroboskopy před diváky hodinu tancuje, Tahliah Debrett Barnett, jak se FKA Twigs jmenuje vlastním jménem, podobný taneční spektákl nenabízí. Ona sama na stagi spolu s osmi tanečníky sice předváděla okouzlující choreografie a pot ze všech zúčastněných jen stříkal, nicméně publikum zůstalo až na pár výjimek nečekaně strnulé.

Jásalo sice nadšením, to bezesporu, že by ale vyloženě tancovalo s rukama nad hlavou a dostávalo se spolu se zpěvačkou do stavů, o jakých ona sama zpívá, to ani náhodou. Jakkoliv sice můžeme nové album popisovat jako taneční, elektronický majstrštyk a ve výročních žebříčcích jej podobně jako jeho předchůdce vzývat coby originální, pestrý kus zachycující letošní rok do pomyslné časové kapsle, naživo se ukázalo, že jde o hudbu spíše dunivou než rytmickou a tancovat se na ni dost dobře nedá.

Představení, odehrávající se na a před ocelovou konstrukcí spojující do dvou pater šest krychlí, až nečekaně rezignovalo na kouzlo, jaké dokáží vytvořit světla a lasery. Tam, kde by Charli využila stroboskopy nebo blikající obrazovky, si někdejší studentka soukromé katolické školy nedokázala vytvořit dostatečně podmanivý základ pro transcendentní show. A co je vůbec hlavní - jako by i přes všechny dosavadní úspěchy s vlastní tvorbou zůstala především tanečnicí.

Už od "Perfect Stranger" se spolu se svými tanečníky svlékla do spodního prádla tělové barvy a v první půlce večera předváděla atypické tance, s nimiž by nejspíš u zmíněné Jessie J neuspěla. Nešlo tomu upřít silnou uměleckou vizi a doslova jste cítili, jaký dril musí mít někdejší školní premiantka za sebou, aby si v úvodních skladbách udržela pozornost publika. K němu po celé vystoupení, až do samotného konce, vůbec nepromluvila, nesnažila se vybudovat si vztah nebo získat si sympatie. Skoro by se dalo říct, že jej dokonce ignorovala, což není nutně špatně, je to jen jedna z forem uměleckého vyjádření.

Koncert rozdělený na několik aktů, během nichž se interpretka vždy drobně převlékla, ozvláštnilo také její tancování u tyče, kdy ukázala, jak se jí i v jejím věku stále daří roztáhnout nohy do šňůry. Asi by se ale o celém představení dalo hovořit obdivněji, kdyby si na něm někdejší studentka tance v Londýně nepomáhala playbackem. Právě ten totiž zapříčinil, že o koncertě v pravém smyslu toho slova, nejde dost dobře hovořit.

Na scéně se nacházel kromě zpěvačky a tanečníků jen výše zmíněný DJ a příležitostný klávesista v jednom a i ten si dokonce mohl dovolit se místy z pódia úplně ztratit a nechat tam ty písničky hrát. Samotná FKA Twigs dobrých osmdesát procent večera sice přikládala mikrofon k ústům, ve skutečnosti ale zpívala jen z puštěné nahrávky. Byla dokonce i tak drzá, že v řadě případů už ten mikrofon i odložila stranou, aby mohla naplno tancovat a nechala své zkreslené vokály znít Fórem Karlín jen ze záznamu. A tomu tleskat opravdu nelze.

Na živý zpěv nakonec kupodivu došlo. To když se bývalá přítelkyně herců Roberta Pattinsona či Shii LeBeoufa krátce po výtečné skladbě "Girls Feel Good", která svým zvukem připomíná britskou elektronickou scénu devadesátých let a na kterou si jeden z jejích tanečníků přinesl elektrickou kytaru coby rekvizitu, v úplném závěru pustila do balad. V tu chvíli začala k publiku před přídavkem vůbec poprvé promlouvat, hovořila o tom, jak si Prahu oblíbila a jak je ráda zase zpátky.

A jelikož ji kdosi požádal o skladbu "Sticky", rozhodla se mu vyhovět a píseň do původně přibližně sedmdesátiminutového programu neplánovaně zařadila. "Nemám ji naučenou," omlouvala se, když ji po první sloce musela zastavit, protože si nepamatovala vlastní text. Požádala proto fanoušky z prvních řad o telefon a následně skladbu restartovala a dokončila ji s tahákem. Ne že by to snad byla v kontextu večera nejzásadnější chyba, férově je ale třeba dodat, že něco takového by se kupříkladu na stejném místě nedávno vystupujícímu Glenu Hansardovi určitě nestalo.

Těch posledních, přibližně patnáct minut záměrně pojmenovaných v programu jako lidská zkušenost, v nichž se zpěvačka vracela do hájemství popu a experimentálního r'n'b, s nímž se před lety proslavila a od něhož se zároveň v aktuálních rozhovorech distancuje, dojmy z vystoupení dost zvedlo, přestože to ale zároveň znamenalo, že díky pomalejším skladbám set nevygradoval do euforického a tak trochu očekávaného velkého finále. Vzhledem k tomu playbacku ale její vystoupení, kterých teď přes léto odehraje spousty (chystá se například na polský Open'er festival nebo maďarský Sziget), lze jen stěží doporučit.

A tak podobně jako u Charli XCX platí, že zatímco ve své tvorbě v nahrávacím studiu patří mezi nejlepší a také její klipy v režii aktuálního partnera, režiséra Jordana Hemigwaye, se řadí mezi zapamatováníhodné, tak coby koncertní umělkyně má ještě hodně na čem pracovat.