Hudební pisálci jsou jako všichni ostatní fanoušci - své oblíbené interprety mají rádi a nechtějí, aby se jim něco stalo, nebo dokonce umřeli. Ostatně to nepřejí ani těm, jejichž hudbu - a občas i osobnost - z hloubi duše nenávidí. Tak je to koneckonců podle mě úplně normální.

Jenže lidi umírají. I hudební hvězdy. A my o tom musíme napsat. Neznám více ambivalentní pocity, než když nečekaně odejde nějaký muzikant. Vždy se ve mně mísí různé dojmy. Je mi to samozřejmě líto, přitom ale v koutku duše doufám, že někdo rychle napíše nekrolog, protože ty mají prostě vždy vysokou čtenost. Jo, v každé takové chvíli si připadám trochu jako hajzl.

Když o úmrtí nenapíšeme, může se na nás sesypat hněv fanoušků, podle kterých si odkazu onoho umělce nevážíme, když nám jeho smrt nestojí ani za zmínku. V opačném případě se zase jen přiživujeme na tragédii. Neexistuje správné řešení.

Před nedávnem si turbulentní chvíle prožili kolegové z magazínu Headliner. Pokud existujete mimo tuto hudební bublinu, jen stručně - hudebník Igor Ochepovsky časopis obvinil, že za života Aničky Slováčkové jim byla ukradená, když o ní napsali jen ve dvou, spíše bulvárních a negativních článcích, zatímco po smrti obrátili a chválili ji. Následná smršť reakcí a vysvětlování opravdu nepatří mezi situace, které bych chtěl zažít. Šéfredaktora Honzy Vedrala, po kterém se ta bouře svezla nejvíce, mi bylo fakt líto.

I když psaní o hudebníkově tvorbě není nic nárokového, přiznám se, že jsem se stejně podíval do našeho archivu a oddechl si, že na musicserveru o Aničce vyšlo jedenáct článků, včetně recenzí obou jejích alb a několika koncertů. Každopádně zrovna v tomto případě jsme měli štěstí a od čtenářů jsme se dočkali pouze krásných reakcí a vzpomínek - samozřejmě v souvislosti se zpěvačkou, ne s musicserverem.

Věřte, že s každým nekrologem umře i kousek autora, který ho napíše. Nesekáme je jako Baťa cvičky. A vždy to bolí všemi různými způsoby.