Nikdy nepatřili k těm, kdo hrají nahlas, aby zakryli ticho. Právě naopak - staví na něm. V době, kdy je hudební průmysl plný digitálního přepychu a hlasité pompy, působí jejich akustický minimalismus jako mizející řemeslo. Nehrají hlasitě, protože to nepotřebují. Hovoří šepotem - a právě ten jde slyšet nejvíc.

Zrodili se z bolesti. Jeremiah Fraites a Wesley Schultz se potkali poté, co Fraites přišel o svého mladšího bratra Joshe - Schultzova nejlepšího přítele. Smrt, která mohla navždy rozdělit, je místo toho spojila. Hudba se stala mostem, kterým překračovali temnotu. Jejich první písně vznikaly v kuchyních, ložnicích a garážích bez ambicí dobýt svět. A přesto se to stalo. Pomalým krokem, pravdivým tónem. Zpočátku hráli pod různými názvy a hledali vlastní směr v newyorských klubech, až je náhoda přivedla ke jménu The Lumineers - když je moderátor v jednom z klubů omylem takto uvedl, název zůstal.

Přesun do Denveru v roce 2009 byl pro kapelu zásadní. V přeplněném Brooklynu se muzikanti cítili ztracení, v Coloradu naopak našli prostor a inspiraci. Právě tam se k nim přidala cellistka Neyla Pekarek, která je na dlouhá léta obohatila o další rozměr, nicméně v roce 2018 se rozhodla pro sólovou dráhu.

The Lumineers se každopádně rychle stali symbolem amerického folk-rockového obrození - jejich debutové album z roku 2012 s hitem "Ho Hey" vystřelilo mezi nejúspěšnější nahrávky desetiletí. Slavný hit vznikl z pocitu frustrace a ztracených snů v New Yorku, přesto se stal hymnou naděje a lásky. A na obalu jejich debutu najdeme fotografii Wesleyho matky z dětství - další důkaz, jak osobní a rodinná pro ně hudba je.

Večer v O₂ areně otevřel po akademické čtvrthodince Michael Marcagi, písničkář z Cincinnati v Ohiu, jehož kariéra je příkladem moderního amerického snu. Ještě před dvěma lety ho znal jen okruh přátel, dnes má na kontě miliony poslechů díky hitu "Scared to Start" a debutovému EP "American Romance". Marcagiho hudba působí upřímně a syrově, kořeny má v americkém folku a příbězích z maloměsta.

Jeho hlas zní jako rádio na opuštěné silnici - drsně, ale citlivě, s odkazem na Springsteena i Mumford & Sons. Marcagi na pódiu působil upřímně, bez zbytečných gest. Každá jeho píseň je malým příběhem o dospívání, o snech i pádech. Vrcholem jeho setu se stala skladba "The Other Side", u které se zaleskly nejedny oči.

A pak už ticho. Hala se ponořila do šera a po dvacetiminutovém čekání se objevily první tóny "Same Old Song", které otevřely hlavní část večera. The Lumineers nastoupili s typickou nenápadností - žádné velké intro, jen hudba, která se rozlévala prostorem jako ranní mlha v horách. Betonová hala se proměnila ve starou světnici, kde se každý tón zaryl až pod kůži.

Setlist tvořilo třicet skladeb, dramaturgicky vystavěných jako cesta - od nostalgických "Submarines" a "Ativan" přes temnější novinky z aktuálního alba "Automatic" až po hymnické "Ho Hey" a "Cleopatra". Každá píseň připomínala list nalezený v krabici po prarodičích - trochu vybledlý, ale s vůní, která nikdy nevyprchá. Při "Where We Are" létaly za hlasitého zpěvu vzduchem tamburíny, vystřídala ji instrumentální "Strings", kde zazářila s houslemi versatilní umělkyně Lauren Jacobson.

The Lumineers nepatří mezi kapely, které by potřebovaly efekty. Jejich síla tkví v tichu mezi písněmi, ve zvuku piana, tamburín a harmoniky a v otisku prstů na strunách. Wesley Schultz, s copy à la Pipi Dlouhá punčocha, zpíval, jako by každé slovo bylo vyznáním, Jeremiah Fraites střídal bicí a piano s lehkostí, která dávala každé skladbě nový rozměr.

Nejmagičtější moment přišel, když Wesley sestoupil s kytarou do davu a proplétající se mezi fanoušky zahrál "Brightside", která dle zpěváka zní jako "horečnatý sen patnáctiletého", americký milostný příběh ve vší své slávě i zlomeném srdci. V tu chvíli se i velká hala proměnila v malý klub, kde se hudba dýchá a každý je její součástí. Publikum ztichlo, jako by se bálo, že jediný šum naruší křehkou rovnováhu okamžiku.

Během večera se střídaly melancholické balady s energickými hymnami. "Gloria" zazněla s temnou naléhavostí, "Ophelia" rozproudila dav, "Donna" pohladila po duši. Poté se každý umělec na pódiu představil sólem a dav při tom šílel.

Závěr patřil "Stubborn Love", písni, která v sobě nese vše, co umělci znamenají: bolest, víru, návraty. Hlavní myšlenkou této skladby je, že je lepší cítit bolest, než necítit nic, protože opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Frontman zpívá, že láska do něj udělala obrovskou díru, již nelze zacelit, navzdory tomu jeho láska přetrvává. Když dozněly její poslední tóny, nezůstaly za kapelou jen ovace, ale i ticho - to opravdové, posvátné, které říká, že se stalo něco výjimečného.

O₂ arena tentokrát zůstala daleko pod hranicí své maximální kapacity a prázdnější tribuny byly patrné na první pohled. Atmosféra tak postrádala obvyklou hutnost velkých koncertů a místo velkolepého zážitku působila spíš rozvolněně, s velkým prostorem mezi skupinkami fanoušků. Bylo znát, že hudba hlavních hvězd večera by příště lépe vynikla v menším a útulnějším sále, kde by mohla naplno rozkvést její intimita a síla sdíleného okamžiku.

Celý večer však i přes to zůstal oslavou minimalismu, upřímnosti a silných příběhů. The Lumineers nepotřebují velkolepé efekty ani okázalou show. Jejich muzika je jako stará fotografie - trochu vybledlá, ale s vůní, která nikdy nevyprchá. Pražský koncert dokázal, že i v éře digitálních produkcí má opravdová hudba stále sílu spojovat a zanechávat stopy, které nezmizí s poslední notou.