K hudebním recenzím se dá přistupovat všelijak a na musicserveru jste se za čtvrtstoletí jeho fungování mohli setkat s mnoha různými přístupy. Když ale odhlédneme od gonzo žurnalistiky, která upřednostňuje autora textu před autorem nahrávky (a více to všechny baví psát než číst), gró každého hodnocení tvoří objektivní a subjektivní část.

Ta první je lehká. Počet skladeb, jejich názvy, délka nahrávky... od toho máme na začátku každé recenze infobox. Mnohem těžší je své dojmy z desky vtělit do slov a vět, které dávají smysl a odpovídají tomu, co si o ní myslíte. Praxí jde vše lépe a lépe, i ti nejzkušenější bardi z nás ale občas dlouho přemýšlejí, než výsledný text vysedí. Jindy ovšem stačí pár desítek minut a není co řešit. V obou případech však výsledku často předchází několikadenní přemýšlení.

Na srazech redakce musicserveru jsme mnohokrát probírali číselné hodnocení, které u nás řešíme rozpětím od jedné do deseti, jinde ho znázorňují třeba pěti hvězdičkami, či dokonce stobodovou škálou.

"Jak víš, kolik bodů desce dát? Já mám většinou hotový text a s číslem si nevím rady," ptal se mě kdysi jeden kolega.

Já osobně to mám přesně naopak. Po několikátém poslechu se mi před očima jasně rýsuje číslo, které jen musím obalit odpovídajícím textem. Pro základní dojem mi stačí většinou album přehrát tak třikrát a ve výsledném článku číslo změním maximálně o jeden bod nahoru, či dolů. Větší rozdíl se mi přihodí jen výjimečně.

Na druhé straně rozhodně nepatřím mezi ty, kdo po těch pár posleších dokážou mít úplně jasný názor a stvořit recenzi. A ani nechci. V tomto patřím mezi ty opravdu pomalé a důsledné. Nahrávky slyším dvacetkrát, klidně i čtyřicetkrát, píšu si krátké poznámky, abych nezapomněl na nějaké detaily... a občas pak recenzi ani nestvořím. Neposlouchám málo hudby, kompletních alb ale asi méně než někteří kolegové. Nedokážu vstřebávat stále něco nového, věnovat tomu pouze pár poslechů a zase jít dál. Do každé desky se prostě potřebuju ponořit.

Vždycky mě fascinovala přehledová tabulka u kolegů v rockovém magazínu Spark, kde klidně třináct redaktorů číselně hodnotí třeba i šedesát desek. Za jeden měsíc! To jsou dvě denně. Každý den. Upřímně se přiznám, že poslouchat tolik hudby, ale jen trochu, ne pořádně, není nic pro mě. A proč dělat něco, co vás nebaví, když nemusíte, že jo.

Každý recenzent to má jinak, já to mám takhle. Všichni ale máme společné to, že recenze rádi píšeme i čteme. Na rozdíl od některých návštěvníků webu i samotných hudebníků - ty totiž často zajímá pouze to výsledné číslo.