Dean Lewis, rodák ze Sydney, vždy čerpal inspiraci z vlastních prožitků a ran osudu. Jeho hudební cesta začala v pokoji plném plakátů Oasis, kde jako teenager snil o tom, že jednou bude psát texty, které se dotknou lidských srdcí stejně jako ty Noela Gallaghera. Od vydání svého prvního hitu "Waves" v roce 2016 se stal mistrem ve vyprávění příběhů o lásce, ztrátě a naději - příběhů, které ten večer ožily na pódiu Fora Karlín.

Už hodinu před začátkem se foyer plnilo lidmi - převážně dívkami. Pohled na dav odhalil překvapivou demografii: drtivou většinu publika tvořily teenagerky, mnohé v doprovodu svých rodičů, kteří trpělivě postávali u barů. Tento kontrast mezi nadšenými pubertálními fanynkami v předních řadách a jejich staršími průvodci v zadní části sálu vytvářel zajímavou dynamiku, která provází Deanovy koncerty po celém světě. Podobně je na tom i David Kushner, jenž vystupoval na stejném místě jen o pár dnů dříve.

Večer zahájila dvaadvacetiletá kanadská zpěvačka s portugalskými kořeny Sofia Camara, jejíž setlist byl pečlivě sestaven tak, aby připravil fanoušky na emocionální jízdu hlavní hvězdy večera. Sofia, mezi jejíž inspirace patří umělci jako Ariana Grande, Adele a Christina Aguilera, ale také rockové kapely jako Led Zeppelin a Guns N' Roses, své vystoupení odstartovala písní "Do You Love Me".

Následovala "Anyways How You've Been", kde ukázala svůj charakteristický vokál. Poté se s patrnou nejistotou představila publiku slovy: "Pro ty z vás, kteří mne neznáte, jmenuji se Sofia Camara a... to je vše", což vyvolalo vlnu ovací.

Sofiin set pokračoval songem "Girls Like You", po němž následovala emotivní balada "Something Better" o toxickém vztahu a rozchodu, doprovázená komorně multiinstrumentalisty Kirstyn Johnson (klávesy) a Samem Arionem (kytara). Cover "Good Luck Babe" od Chappell Roan patřil k vrcholům jejího vystoupení, stejně jako nečekané, dosud nevydané skladby "If I go" a "Here We Go Again". Při poslední zmíněné se publikum na její popud nadšeně přidalo.

Vše zakončila songem "Starlight", o kterém zmínila, že má pro ni velký význam, a emotivní baladou "Who Do I Call Now?", se kterou se proslavila na TikToku. Dokonale tak připravila atmosféru pro hlavní hvězdu večera.

A pak se to stalo. Přesně ve 20:30 vkráčel Dean Lewis na scénu, nad níž visela kulisa připomínající oblaka pokrytá texty jeho skladeb, oblečený v jednoduché černé košili a černých džínách, bez pozlátka a přetvářky. Jeho úsměv, plachý a upřímný zároveň, prozrazoval nervozitu i radost. "Ahoj, jmenuju se Dean Lewis a miluju Prahu!" zvolal česky a Forum explodovalo nadšením - především z předních řad se ozval ohlušující jekot mladých fanynek, zatímco v zadní části sálu bylo slyšet umírněnější, ale neméně upřímný potlesk.

Nutno podotknout, že přesun koncertu ze SaSaZu do téměř vyprodaného Fora Karlín sice umožnil účast většímu počtu fanoušků, ale částečně se tím ztratila intimita, kterou Dean ve svých vystoupeních vyhledává. Některé momenty, které by v menším prostoru působily silněji, se v rozlehlém Karlíně mírně rozplynuly.

První tóny "Empire" se rozlily sálem jako přílivová vlna - jemná, ale neúprosná, vtahující všechny přítomné do jeho světa. Následovaly "Hold Me On" a "Memories", písně plné nostalgie a touhy. Dean představil své nové album "The Epilogue" a zavzpomínal na své předchozí návštěvy Prahy. Poté zahrál hit "7 Minutes", který návštěvníci přivítali bouřlivým potleskem. Komunikace s fanoušky byla zpočátku váhavá a teprve po několika odehraných položkách se Lewis skutečně otevřel a sršel po počáteční nejistotě humorem.

Deanovy písně nejsou jen hudbou, jde o zpovědi vytesané do melodií. Když se kytarista Alex Bennison posadil k pianu a zahrál "All I Ever Wanted", sál ztichl v posvátné úctě. Tuto skladbu doprovázela houslistka Jemma McCullagh , což jí dodalo nový rozměr.

Jedním z nejsilnějších momentů večera byla skladba "Cold", kterou Dean uvedl slovy: "Tuhle píseň věnuji zamilovaným párům. Jděte do háje!" prohlásil se smíchem. Text pojednává o jistotě, kterou přináší láska - líčí situaci, kdy je vnější svět plný bouře a neklidu, ale přítomnost milované osoby přináší klid a stabilitu. Hlavní refrén "You're the only thing that keeps me from the cold" zdůrazňuje, že tato osoba je jedinou věcí chránící před chladem a osamělostí.

Večer pokračoval osobními momenty, kdy interpret dokonce zazpíval "Happy Birthday" jedné z fanynek. Následovala "Hurtless", kterou zpíval zpoza piana, a "Chemicals", jež ukázala temnější stránku jeho tvorby.

Při "Stay Awake" sestoupil z pódia a sedl si co nejblíže k lidem, čímž vytvořil intimní atmosféru, která perfektně ladila s textem písně. Tento moment vyvolal vlnu nadšení především mezi mladými fanynkami v předních řadách, z nichž některé se neubránily slzám. Rodiče v zadních částech sálu se usmívali - možná s nostalgií vzpomínali na své vlastní hudební idoly z mládí.

Je třeba taktéž zmínit perfektní spolupráci a neskutečnou chemii mezi zpěvákem a zbytkem kapely. Bennison (se) doslova na pódiu válel. "I Hate That It's True" a duet "With You" se Sofií Camarou přinesly další vrcholné okamžiky večera. Jejich hlasy se proplétaly jako dva prameny řeky, které se nakonec spojí v jeden mocný proud. "That's So True" přiměla fanynky k slzám. Následovalo Jemmyno dechberoucí houslové sólo a emotivní "Half A Man", kterou hrál uprostřed Fora na piano.

K nejsyrovějším momentům patřila balada "The Last Bits Of Us". Dean ji uvedl jako příběh o dívce, kterou si měl vzít, nicméně věděl, že ji už nikdy neuvidí, jako by jejich láska nikdy neexistovala. Vystřídala ji povzbudivá "Trust Me Mate" o tom, že se člověk nemá vzdávat, a ikonická "Waves", která odstartovala jeho kariéru. Milým překvapením večera byl další duet se Sofií - cover od Goo Goo Dolls "Iris", který ukázal, jak dokonale se hlasy obou umělců doplňují. Tuto skladbu si Lewis v Praze střihl s nemenším úspěchem i před pár lety v Roxy.

Skutečný vrchol večera obstarala "How Do I Say Goodbye", napsaná o hrozící ztrátě jeho otce bojujícího s rakovinou. Zároveň šlo o nejsyrovější moment koncertu. Když zpíval: "You gave me my name and the colour of your eyes / I see your face when I look at mine", jeho hlas byl tak upřímný, že mnohým stékaly po tvářích slzy. V tomto okamžiku se zdálo, že věkové rozdíly v publiku zmizely - emoce zasáhly snad každého. Nejeden člověk vzpomínal na ty, o které během svého života navždy přišel.

Závěr setu patřil hitu "Be Alright", při kterém vyběhl umělec na pódium zahalený v české vlajce po vzoru Kushnera. Obecenstvo zpívalo spolu s ním každý verš, jako by to byla společná přísaha. Jeho hlas se nesl sálem jako poslední ozvěna večera - naléhavý a nezapomenutelný. Když Dean opouštěl pódium, připomínalo to rozloučení s přítelem. Lidé odcházeli ze sálu jiní, než přišli - s očima lesklýma od slz, ale s úsměvem na rtech.

Mladé fanynky si vzájemně ukazovaly fotografie a videa, zatímco jejich rodiče diskutovali o kvalitách koncertu, snad překvapeni hloubkou emocí, které umělec dokázal vyvolat. Ten večer opět předvedl své mistrovství - vytvořil prostor, kde se lidé mohli cítit pochopeni ve svých bolestech i radostech, kde mohli na chvíli odložit masky a být skutečně sami sebou.

A možná právě proto si Dean Lewis získal takovou popularitu mezi mladými posluchači - protože v době, kdy hledají svou identitu a procházejí prvními životními zklamáními, jim nabízí upřímnost a porozumění.

Praha bude na tento koncert vzpomínat jako na okamžik, kdy hudba přestala být jen zvukem a stala se mostem mezi lidskými dušemi - mostem, po kterém můžeme přejít od bolesti k naději, od samoty k sounáležitosti, od tmy ke světlu. I přes drobné nedostatky v dynamice a občasnou jednotvárnost setlistu se jednalo o večer, který zanechal v srdcích přítomných nesmazatelnou stopu.